Jak jsem utekla velikonočnímu cirkusu

Po pravdě řečeno jsem nikdy nebyla žádný "velikonocomil". Na rozdíl od mé maminky, která se už od Vánoc těšila na to, jak spolu budeme barvit vajíčka a vítat malé i větší koledníky, trpělivě naslouchajíc jejich zajíkavým veršíkům, já ve Velikonocích viděla vždy jen mohutnou přípravu a pár ran přes zadek od zlomyslných puberťáků.

No jo, ale žili jsme na vesnici a tam chodili po koledě všichni chlapci, páni i dědečkové snad povinně. A moje maminka odjezd na výlet nebo snad dokonce zamčené dveře neuznávala. Proboha! Co by tomu řekli lidi? A vůbec, dostat přes zadek potřebuješ jako sůl! A když na to táta nestačí...!

Takže vlastně nejraději vzpomínám na ten rok, kdy mě právě na Velikonoce pokousal pes a já všemu tomu cirkusu nejenže utekla, ale dokonce jsem byla i litovaná a zahrnovaná vší pozorností.

Maminka se totiž to jaro rozhodla, že tyhle Velikonoce budou nejlepší, nejhezčí a nejslavnostnější ze všech, protože ze mě už vyrostla pubescentní slečinka, a tak mě jistě přijdou vyprášit i potencionální budoucí nápadníci, před kterými bychom se měli ale opravdu blýsknout. Vyhlásila tedy stav nejvyšší nouze a že prý budeme malovat. U nás co řekne maminka, to je svaté a odpor je nepřípustný. Nábytek jsme tedy vystěhovali na dvůr, oškrábali malbu ze zdí a pak si tatínek vzpomněl, že potřebuje sádru. Jenže sádru nikdo nekoupil. "Proboha, co teď?" děsila se maminka.

Stalo se to přece jen před více než čtvrtstoletím, tenkrát ještě nestál supermarket s neomezenou pracovní dobou v každé větší vesnici. Kdeže, v sobotu a v neděli bylo všude zavřeno. Jenže vítat koledníky v rozstěhovaném domě, to by mojí mamince nehrálo příliš do plánů.

"Hybaj," povídá mi, "mazej k sousedům a sádru si tam půjč."

Radostně jsem odcupitala a za chvíli už zvonila u sousedů. Za plotem pobíhal a vesele štěkal vlčák a ve dveřích se objevila sousedka s děckem v náručí. Jasně že sádru mají, smála se a za chvilku už stála u vrat i s kýženým sáčkem v ruce. Vztáhla jsem po něm ruku a vtom se to stalo. Pes se v nestřežené chvíli vymrštil a zavěsil se mi plnou vahou na nataženou pravačku. Pytlík se sádrou vypadl na zem, já ječela, jako když mě na nože bere a sousedka s miminem taky. Jen pes se nenechal vyrušovat a držel a držel. Odtrhnout od mé ruky ho musela až mužská síla, ale i tak mi na ní zůstala modrofialová podlitina se zřetelným otiskem psích zubů.

Ten den už k malovaní nedošlo, rodiče vzali auto a radši mě odvezli na pohotovost, kde mi ránu ošetřili a převázali. Na převaz jsem potom jezdila každý den, tedy i na to slavné velikonoční pondělí.

Neslyšela jsem onoho roku jedinou básničku, nepřivítala jediného koledníka a pomlázkou dostala decentně jenom od taťky. A víte, že mě to vůbec nemrzelo? Vlastně to byly ty nejpohodovější Velikonoce mého dětství.

Jak jsem utekla velikonočnímu cirkusu

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více