Ami Zahradníčková
Jsem (stále ještě pracující) babičkou 6-ti vnoučat, miluji život a překvapení...a také svého milého muže.
Moc ráda píšu. Psaní je taková moje oblíbená "terapie", jak si kolem sebe udělat prostor a být na chvilku jen ve svém světě, v daném příběhu, v dané době, která se třeba odehrává před mnoha lety. Je to vlastně takové cestování v prostoru a v čase. Asi nejvíc využívám příběhy z mého života, nebo příběhy, které mi někdo vypráví. Vyhledávám příběhy, které zaujmou a potěší, nebo přiblíží situace, které jsme zažili. Psaním vlastně vytvářím takové album, deníček, který sestavuji na přeskáčku z mých vzpomínek. A to mě baví.
Obec: Nizbor
Rozhodla jsem se, že se s Vámi podělím o vzpomínku na Štědrý den, jak probíhal u nás doma, když jsme byli malí. Byl to pro mě totiž opravdický kouzelný den a dodnes na něj vzpomínám jako na nejkrásnější den v roce, a to právě proto, že byl výjimečný.
Ami Zahradníčková
Tohle bude krátké, ale výstižné. Protože to, co se mi poslední dobou děje, to už prostě musím ventilovat ven, hlavně v naději, že se mnou souzníte a potvrdíte, že to není tím, že už blbnu, ale že ta hlava už je doslova přehlcená!
Píše se rok 1970 a já začínám chodit do první třídy. Vykulená, malinká, vlastně úplně nejmenší ve třídě a navíc krátkovlasá „na kluka“! Maminka s tatínkem mi nikdy nevysvětlili, proč jsem nemohla mít dlouhé vlasy jako moje ségra. To asi proto, že jsem byla taková dračice, skoro jako kluk.
Ráda bych vás potěšila příběhem mého muže z jeho báječných vzpomínek na mládí. Léto bylo tehdy krásné a mysl dospívajícího mladíka byla naplněna romantikou, volností a nespoutanou energií. Letní taneční zábavy k tomu bezpochyby patřily.
Vyrazit v létě s krosnami do Malé Fatry byl nápad Borka, muže mé maminky. Sdělil nám ho nějak před prázdninami roku 1983 a svou myšlenku podtrhnul věcně: „Je to jedno z nejkrásnějších pohoří Slovenska, Maruško, vždycky jsme se tam chtěli přece vypravit."
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A tentokrát vůbec není humorný, ale zato hodně napínavý, ale co je nejdůležitější, má šťastný konec.
Blížilo se léto a my vymýšleli, kam to letos bude. Poznávačka? Hory? Leháro u moře? „Hele, co kdybychom zkusili ten Egypt? Prý je tam krásné potápění, a ty přece miluješ tu přírodu, a zas tak drahý to není. Nehledě na to, že za necelých pět hodin jsme tam, no co říkáš?“
Tento příběh mi vyprávěl můj manžel a natolik mě pobavil, že jej převyprávím tak, jak si jej pamatuji. A navíc, patří k letním příběhům.
