Tato a další slova jsem si vyslechl od věštce, ale v době, kdy byla vyřčena, jsem jim vůbec nevěřil. Šlo spíš o takový hec nebo sázku, chcete-li. Všechno začalo jednoho jarního večera, když měl můj kamarád a bývalý spolužák v jedné osobě Marek pětadvacáté narozeniny a uspořádal menší večírek pro pár svých nejbližších přátel. Bylo hezky, na restaurační zahrádce se příjemně sedělo, jedlo a popíjelo. Čas utíkal, k posledku jsme tam zbyli už jen my dva a Marek zabrousil do tajemných témat mezi nebem a zemí.

„Víš, Karle,“ začal vemlouvavě, my tomu doma věříme, mojí mamince se splnilo všechno, co jí pan Vosecký předpověděl. Když mi bylo patnáct, vzala mě k němu a mně se jeho věštby zatím též plní.“

„Ale prosím tě, Marku, co mi to tady vykládáš za nesmysly, tohle nemůže fungovat. Naše budoucnost záleží jen a jen na nás, jakou si ji uděláme, ovlivnit ji mohou leda tak ti, se kterými žijeme,“ oponoval jsem mu svým materialistickým pohledem na život.

Chvilku jsme se takhle přeli, oba jsme si stáli na svém a nechtěli ustoupit z pozic ani o píď, až jsme se vyhecovali k sázce. Plácli jsme si o karton dobrého moravského vína, že i já navštívím věštce, zapíšu vše, co mi předpoví, vzniklý elaborát oba podepíšeme a pro jistotu ve třech kopiích uložíme na bezpečná místa. Až bude Markovi padesát, tedy za dalších pětadvacet let porovnáme mou věštbu se skutečností, a pokud se většina věcí splní, vyhraje on. Pokud ne, vyhraju já a v obou případech to potom s dalšími kamarády zapijeme předmětem sázky.

Když jsme se chvilku před půlnocí loučili, dodal Marek poněkud podroušeným hlasem: „Ka... Karlíku, možná jsem sám proti sobě, škyt. Ale jedno ti doporučuju (plácnutí přes rameno). Vykašli se na podvo... podvodníky, těch je většina a jdi k někomu, kdo opravdu vidí. Víš co, seš můj kámoš, škyt, tak já se zeptám pana Vosko... kurník, Voseckýho, jestli by tě nevzal přednostně, jinak se u něj šíleně dlouho čeká.“ Načež jsme si plácli rukama a šli domů. Druhý den Marek kontaktoval zmíněného věštce a ukecal ho, že se u něj můžu zastavit přesně za čtrnáct dní v šest hodin večer.

Snad jsem čekal šerý, spoře svícemi osvětlený pokoj s těžkými fialovými závěsy, prosycený vůni aromatických tyčinek a v něm důstojného bělovlasého staříka ve splývavé róbě, ale skutečnost byla úplně jiná. Pan Vosecký vypadal jako úplně normální padesátiletý chlapík v triku a kraťasech, otevřel mi s úsměvem a se slovy: „Á, vy jste Karel“ mě neusadil do žádného hlubokého křesla, nýbrž na obyčejnou kuchyňskou židli. Uvařil kafe, sednul si proti mně a bavil se se mnou o fotbale, o ženských a o podobných věcech, o nichž si my chlapi obvykle povídáme.

Po chvilce prohlásil: „Abychom to neprotahovali, teď k vám.“ A podíval se mi do očí. Tedy spíš než do očí se zahleděl jaksi skrze mě, pár vteřin takhle zíral a pak začal věštit. Předpověděl mi, že přijdu o svůj současný vztah, budu se trápit, ale později mi to vynahradí jiná žena. Prý se budu intenzivně věnovat profesní kariéře, ale časem přehodnotím priority a začne pro mě být důležitější něco jiného. Pak vedle několika dalších drobností dodal, že bych krom klasických sezónních viróz a jedné zlomeniny mohl dělat reklamu na zdraví. Nakonec se však zarazil, zvážněl a položil mi otázku: „Pane Karle, chcete opravdu vědět úplně všechno, i když vám to nebude příjemné?“

„No jasně,“ odpověděl jsem s lehkostí člověka, který si je jistý, že poslouchá nesmysly.

„Pane Karle,“ pokračoval věštec s vážnou tváří, „v první polovině páté dekády svého života zemřete cizím zaviněním, pravděpodobně se tak stane mezi vaším jedna a dvaačtyřicátým rokem. Jestli vám mohu radit, nesnažte se tomu vyhnout, máte to v osudu a je to pro vás nesmírně důležité.“

Jestli si pan Vosecký myslel, že se po téhle jeho informaci zhroutím, tak se mýlil. Sice mě to trochu zarazilo, ale mou nevíru v jeho věštbu to nahlodat nedokázalo. Na závěrečnou otázku, kolik dlužím, mi věštec odpověděl, že jsem Markův kamarád a tohle je v pořádku. Nikdy v budoucnu se mi nepodařilo z toho ušatého mezulána vytáhnout, jestli za mě něco zaplatil, a pokud ano, tak kolik, ale věštba mého násilného skonu ho pořádně rozhodila.

***

Renáta se se mnou po pětiletém vztahu rozešla akorát v době, když jsem jí chtěl nabídnout manželství. Asi jsme se přechodili, okouzlil ji někdo jiný a ona mi lakonicky oznámila, že s ním čeká dítě. Miloval jsem ji a byl z toho nešťastný. Vzal jsem si dovolenou, nasadil cyklistickou kúru a po týdnu tvrdého šlapání do pedálů jsem hrdě prohlásil, že kašlu na ženské a budu se věnovat něčemu, co mě baví.

Pustil jsem se do toho, doplnil si vzdělání a z obyčejného testera se postupně vypracoval až na šéfa IT. Práce mě naplňovala, pořídl jsem si lepší auto i bydlení, ale byv pořád v práci jsem si ani jednoho moc neužil. Když už jsem se utrhl, skočil jsem na jedno s Markem. „Nevěř tomu, chlape, všechno jsou to náhody, neboj, neumřu ti,“ odmítal jsem jeho chmurné řeči o tom, jak se má věštba postupně plní.

Když mi bylo pětatřicet, uklouzl jsem doma ve sprše, úplně blbě si zlomil nohu nad kotníkem a s nechodící sádrou jsem byl vyřízený. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jakou mám bezvadnou sousedku, která mi tak nějak automaticky začala pomáhat v nejhorším. Tedy úplně automaticky to nebylo, Jiřina byla o něco starší než já, žila sama se čtrnáctiletým synem a já se jí, vůbec nevím proč, líbil. Nebudu to protahovat, sympatie se ukázaly býti oboustranné, dali jsme se dohromady a já se kupodivu skamarádil i s jejím pubertálním potomkem, vzal mě jako náhradního tátu. Pochopil jsem, že víc než na kariéře mi záleží na nich dvou, a abych se jim mohl pořádně věnovat, změnil jsem místo a přijal méně náročnou práci.

„Teda, Karle, ty máš ale parádní ženskou, nebýt ženatý a nemít dvě děti, taky bych takovou chtěl,“ řekl mi Marek v roli svědka na naší svatbě. Předpovědi pana Voseckého se mi zatím plnily na sto procent, nedokázal jsem to pochopit a stále jsem se snažil konejšit Marka, že se mi nemůže nic zlého stát. Ale nalomený jsem byl, přiznávám, jen jsem to nechtěl na sobě nechat znát.

Minula mi jednačtyřicítka a já si dával setsakra pozor, abych se k ničemu nepřimotal a nepřišel k úhoně.

Byl letní podvečer, já se vracel z práce, čekal na tramvaj a těšil se domů na Jiřinu. Najednou se obrovskou rychlostí přiřítil v auťáku nějaký zfetovaný mizera, nezvládl řízení a smetl mě pod tramvaj, projíždějící v protisměru. Bylo to rychlé a fatální, moc jsem netrpěl.

***

Chviličku bylo temné nic, vzápětí se přede mnou rozprostřela vlahá krajina s voňavou loukou, kopci na obzoru a několika staveními v údolí. Stále jsem měl jakési tělo, bylo lehoučké a spočívalo na stéblech trávy. Okolo mě byli ptáci a různá zvířata, nikdo nikoho nelovil, ani nepožíral. Všichni tvorové měli obrácené hlavy jedním směrem, jakoby na něco čekali. Pak před zraky nás všech vyšlo slunce. Nebylo bílé a oslnivé jako to na Zemi, zářilo krásnými barvami, jemně hřálo a já měl pocit, jakoby mě vítalo ve světě, kde není žádné zlo ani protivenství.

Pojednou se mi před očima rozběhl film mých pozemských životů. V jednom z nich jsem byl zločincem, vyloupil byt a zabil manželský pár, který tam bydlel. Do dalšího života jsem si dal za úkol tento svůj skutek odčinit tím, že sám zemřu cizí rukou. Věděl jsem, že pokud se této karmě mermomocí vyhnu, zlomím osud, který jsem si určil a budu se muset narodit znovu, abych jej naplnil.

Teď mnou v tom krásném světě prostupoval klid a mír, věděl jsem, že tady sídlí dobro, porozumění, láska a štěstí, a že tu může zůstat jen ten, kdo se oprostil od vší zloby, závisti, nenávisti a dalších negativních vlastností.

Pomyslel jsem na svou Jiřinu a jejího syna, a ejhle, rázem jsem je viděl. Měli zapálenou svíčku, drželi se za ruce a smutně spolu hovořili.

Poté jsem pomyslel na Marka, též jsem ho hned uviděl. Seděl u stolu, sakroval nad osudem a před sebou měl zpola vypitý šálek už třetí kávy za sebou. Bodejť by nesakroval, když mu před časem utekla žena i s dětmi a teď mu umřel nejlepší kamarád. Za pomoci zdejšího barevného slunce jsem soustředil veškerou sílu své duše a vyslal k Markovi myšlenku: „Kamaráde, ty jsi měl pravdu a já už ti naši sázku nevyrovnám. Ale o jedno tě prosím, postarej se mi tam na zemi o Jiřinu, vím, že ti není lhostejná.“ Nepoznal jsem, nakolik mému vzkazu porozuměl, ale odstrčil nedopitý šálek, sotva znatelně se usmál a šel si lehnout.

Otočil jsem se a viděl, jak se ke mně zvolna přibližuje skupinka bytostí. Byli to mí duchovní přátelé a přišli mě přivítat mezi sebe.