Jdou vedle sebe a zvesela se o něčem baví, ale přesto je mezi nimi odstup. Je to jako by jim někdo nařídil, že mají jít vedle sebe, ale přesto každý svou cestou, a že se jejich cesty nemají nikdy zkřížit. Jako by někdo řekl, že na světě musí být vždy oboje, duše i materiál a nejlépe bude, když budou v přátelství a hlavně, když jeden nebude toho druhého omezovat.

Dvojice se blíži k mostu přes potok, po kterém přichází člověk. Poutník, svobodný člověk, který putoval světem. Poutník přešel na břeh potoka a přidává se ke dvojici.

„Pojď se mnu,“ říká poutníkovi Duše, „když půjdeš se mnou, dám ti porozumění k soužití s ostatními lidmi, lásku a sílu překonávat životní těžkosti, dám ti možnost pochopit nekonečno a vstoupit do neomezeného duchovního života. Se mnou prožiješ bohatý a opravdový život, opravdovou svobodu“.

Materiál jde vedle nich a zprvu se jen usmíval, ale pak se nahlas zasměje. „Opravdový život, co to je bohatý a opravdový život podle Duše? To je živoření na pokraji bídy. Život jenom v nenaplněném snění, které ti nepřinese nikdy žádný majetek, natož nějaké bohatství. Jestli chceš v životě mít něco opravdového, hmatatelného, něco čeho si můžeš skutečně užívat a co ti zajistí postavení ve společnosti, tak musíš jít se mnou. Když půjdeš se mnou a budeš dělat to, co ti řeknu já, tak budeš opravdu bohatý a mocný. Jen tehdy budeš opravdu šťastný a svobodný“.

Poutník kráčí mezi nimi a přemýšlí. Duše je pěkná a ušlechtilá a já vím, že mám jít s ní. Ovšem všichni kolem mě říkají, že musím být sebevědomý a musím tvrdě a bezohledně jít za majetkem. Všichni lidé tvrdí, že jen ten, kdo má majetek, tak něco ve společnosti znamená. Když chci žít s ostatními, tak musím mít přece to, co mají oni. Vlastně i tady Materiál říkal, že jen ten je svobodný, kdo má majetek a když to říkají všichni, tak to bude určitě pravda.

Poutník jde a pohled má upřený někde před sebe a pak náhle řekne „Myslím, že pravdu máte oba a nejraději, pokud je to možné, bych šel s vámi oběma.“

Duše jen letmo mrkla na člověka a s úsměvem říká „To samozřejmě můžeš a myslím si, že je to pro tebe ta nejlepší cesta, ovšem nesmíš jednoho protěžovat na úkor toho druhého.“

Materiál se nahlas směje „Duše je moc hodná a dobře ti vždycky poradí, ale jestli chceš něčeho dosáhnout tak musíš poslouchat hlavně to, co ti řeknu já a s Duší si to musíš vždycky nějak srovnat sám“.

Poutníkovi se viditelně ulevilo „Tak to není pro mě žádný problém, to já vždycky nějak udělám, já se umím s každým domluvit,“ řekne Poutník a udivuje ho, že tomu co on teď řekl, se Materiál na celé kolo směje „Samozřejmě, ty jsi přece svobodný člověk a ty si budeš přece dělat to, co budeš chtít, ne? …cha, cha, cha.“

Duše jde mlčky a hodně se na Poutníka mračí a pak jen poznamená „Dej si pozor Poutníku, nebude to tak lehlé, jak si představuješ a hlavně musíš vždy o všem co děláš, přemýšlet. Nesmíš nenechat rozhodování o tom, co budeš dělat, na někom jiném.“

Materiál jde a má zasmušilou tvář když řekne „No, no, Duše nepřeháněj a nepoučuj tady Poutníka, co má dělat, to on určitě bude dobře vědět sám. Podívej Poutníku, všichni kolem tebe budou chtít to samé, co chceš ty a tak musíš být lepší než oni. Musíš tvrdě a bezohledně jít za svým cílem. Nesmíš mít s nikým slitování, protože on tě pak předběhne. A když se ti něco povede, tak musíš být na to pyšný a to tak, aby to všichni viděli, že jsi lepší než oni.“

Duše je viditelně celá roztrpčená a těžce klopýtá po kamenité cestě za oběma „Co to tady tomu Poutníkovi říkáš, dobře víš, že to tak nesmí být, že on musí s námi oběma jít v porozumění. Vždyť ty ho ženeš do záhuby, to Materiále nesmíš, tak to nesmí být,“ křičí už zcela naštvaná Duše.

Poutník jde a ohlédne se po Duši „Já vím Duše, ty to dobře myslíš, ale já chci opravdu něčeho dosáhnout a být opravdu svobodný a tak musím dělat to, co mi tady říká Materiál.“

Duše se vztekle obrátí na Materiál „No vidíš a tady to máš, ten Poutník bude kvůli tobě úplně ztracen, on vůbec nechápe co to je, být opravdu bohatý a svobodný.“

Materiál jenom jde a nahlas se směje „Musíš se Duše více snažit, tak mu nabídni něco ty, cha, cha, cha“.

Duše a Materiál teď jdou vedle sebe a oba na sebe křičí. Poutník jde před nimi a ani je moc neposlouchá, v hlavě si už promýšlí, jak začne být úspěšný, bohatý, svobodný a mocný. Ani si nevšimne, že Materiál zkřížil Duši cestu a to tak, že ona upadla. Na to pak Poutník za sebou slyší křik Materiálu „Co do mě ty hloupá Duše strkáš, vždyť jsem málem upadnul.“

Poutník se otočí a vidí jak Duše v tichosti vstává ze země a z odřené ruky ji crčí krev.

 
Jde poutník dále cestou a přemýšlí, co mu říkali Duše a Materiál, které před chvíli potkal. Duše mu mluvila z jeho duše a proto má asi pravdu. Ovšem Materiál mu nabízí mnohem více než Duše, a proto ho nemůže zavrhnout.

Najednou se poutník zasměje, už to mám, no přece půjdu s oběma a budu se řídit podle toho, co mi oni budou říkat. Já mám svůj rozum na to abych si vždy vybral čí rada je ta pro mne nejlepší.

Poutník jde a cesta mu ubíhá, protože najednou cítí, že byl obdařen moudrem, které mu ukáže cestu ke správnému cíli. To setkání s Duší a Materiálem ho zasáhlo tak, že mu to zaplnilo celou mysl a věděl, že to je pro něho něco, co ho vyvede na tu správnou cestu ven z chaosu informací, dezinformací a superpravd, které na něj neustále ze všech stran dotírají.

Jak tak jde a přemítá, tak najednou stane před rozcestím. Jedna cesta je široká rovná a pohodlná, druhá je jen pěšina mezi keři, která stoupá do kopce.

Poutník chvíli stojí a uvažuje, kde jít dále...

Teď zaslechne hlas, který znal. Je to hlas Materiálu „Tak běž dále samozřejmě tou rovnou cestou. Proč by jsi měl chodit tou příšernou pěšinou, vidíš dobře, jak ona vypadá a to ještě nevíš, jaké je to hrozné pak dále.“

Potom ale zaslechl také hlas Duše. „Jestli chceš tou svou cestou prožít hluboké zážitky, které ti přinesou uspokojení a poznání tajemství tvé pouti, tak běž nahoru tou stezkou. Čekají tě sice kopce a nerovný chodník s překážkami, ovšem čeká tě tam také spousta skvělých zážitků, skvělé výhledy, cesta krásnou přírodou, potkáš mnoho dobrých lidí, kteří budou s tebou sdílet tvé prožitky. Na vrcholu, tě bude čekat opojný pocit z toho, že jsi to vše překonal. Po té náročné a velmi namáhavé cestě najednou přijde ten úžasný pocit vítězství nad těmi všemi překážkami, ale hlavně vítězství nad sebou.“

Materiál ani nenechal domluvit Duši a skočil ji do řeči „Ale Poutníku, neposlouchej tu Duši. Ona ti jen říká samé dezinformace, použij svůj mozek, ten ti jasně řekne, že nejlepší je pro tebe ta snadná rovná a pohodlná cesta. Jsi přece svobodný člověk, nikdo ti přece nebude říkat, co máš dělat.“

Poutník se na chvíli zarazí, nemůže se hned rozhodnout, ale ta Duše má určitě pravdu, nemohu dát jenom na Materiál.

Ani moc nepřemýšlel, chytrácky se zasměje, už to mám. Na to abych žil bohatý duchovní život, nepotřebuji jít po krkolomném chodníku. Když chci si užívat života, tak musím jít tou pohodlnou cestou, kterou mi ukázal Materiál. Tak já po ní půjdu a budu jednat podle těch zásad, co mi říkala Duše.

Poutník jde dál a zvesela se směje a je na sebe moc pyšný, jak to chytrácky vymyslel. Má velkou radost z toho, jak na ně oba vyzrál.

Poutník jde po široké rovné cestě mírně z kopce a libuje si, jak je to snadné rozhodnout se pro tu správnou cestu. Asi jsem hodně chytrý a tak pro mě není problém dojít k tomu cíli, který chci dosáhnout.

Jde a najednou uvidí, že kolem cesty je alej ovocných stromů a na nich spousta zralého ovoce. Když to uvidí tak zjistí, že jeho rozjímání zastínilo pocit hladu, který si teď docela důrazně uvědomuje.

Zastaví se a prohlíží si stromy s ovocem a hlad už na něj opravdu zle dotírá. No tak není nic lehčího, než si utrhnou nějaké to ovoce, kterého je tady plno, ne.

V tom zase zaslechl hlas, znal ho, byl to hlas Duše. „Ale to ovoce něčí je, to přece nemůžeš, to by byla krádež!“

Poutník se lekne, musí dát Duši za pravdu.

Ovšem hned na to pak zaslechne smích „Cha, cha, cha,“ to se směje Materiál, „Hloupost, proč bys nemohl. Jsi přece svobodný člověk, nikdo ti nebude říkat, co máš dělat. Máš přece svůj rozum, proč tedy dbát na nějaké zásady, co ti chce vnutit duše. Máš hlad, tak si klidně vezmi a nasyť se. Je pravdou, že ovoce něčí je, ale když ten majitel nechce aby mu to někdo bral, tak si to má hlídat, ne?“

Poutník uvažuje jen okamžik, teď ale musí dát za pravdu Materiálu. Tady je plno ovoce a já mám být hladový, to je přece hloupost. Materiál má pravdu když to ovoce něčí je, tak ať si to hlídá.

Poutník se nají ovoce a jde dále. Kráčí pomalu po pohodlné cestě, stromy kolem ní tvoří příjemný stín a krajina, kterou pomalu míjí, je rozmanitá a idylická, jako by vystřižená z propagačních letáků cestovních kanceláří. Poutník jde s úsměvem na rtech a libuje si, jakou si vybral dobrou cestu.

Je zamyšlený tak, že si ani v první chvíli neuvědomil, že se na jeho cestu za všech stran scházejí další a další poutníci, kteří jdou stejným směrem, tak jako on. Najednou zjistí, že je těch poutníků kolem něj nějak moc a stále další přibývají. Všichni chtějí jít stejně pohodlnou cestou jako jde on.

Po nějakém čase uslyší z dálky nějakou hudbu. Když přichází blíže, tak vidí, jak na palouku probíhá nějaká slavnost. Hraje tam hudba a mnoho lidí tam tančí. Uvidí také velký stůl, bohatě prostřený jídlem a pitím a kolem něho sedí lidé jedí, pijí a vesele se baví.

Poutník se zastaví a uvažuje, co má dělat. Palouk je oplocený bytelným plotem a dovnitř vede pouze úzká branka, před kterou se tísní velký dav další zájemců o účast na slavnosti.

Poutník stojí a přemýšlí. Na jedné straně by se také rád zúčastnil té slavnosti, ale na druhé straně, se nemíní tlačit v nějaké husté tlačenici před vstupem na palouk.

Tu však uslyší hlas, byl to zase hlas Materiálu,

„Tak na co čekáš, je to pro tebe velká příležitost. Když se dostaneš dovnitř, tak se dostaneš do společnosti mých dobrých známých, se kterými já mám velmi blízké vztahy. Staneš se pak také mým přítelem a já tě pak obdařím nevídaným bohatstvím.“

Poutník nervozně přešlapuje a po chvíli říká

„No jo, ale jak se tam mám dostat,vždyť se podívej kolik se tam tísní lidí. Tam nemám šanci se dostat.“

Materiál se jen lehce zasměje „Když chceš něčeho dosáhnout, tak se musíš snažit. Samozřejmě, že to co chceš ty, chtějí dostat i jiní další. Ale ty musíš ukázat, že jsi lepší a hlavně silnější než ostatní. Musíš jít a drát se dopředu hlava nehlava. Musíš použít lokty, pokud to bude potřeba. Nesmíš se ohlížet kolem sebe a už vůbec ne za sebe, jen dopředu, krok za krokem dopředu, chápeš to? Musíš být maximálně dravý, bezohledný, sebevědomý a musíš mít nezdolnou touhu. Pak toho určitě dosáhneš, budeš sedět tam na pasece u toho stolu a budeš hodovat a budeš mít vše, na co si jen pomyslíš. Tak se ještě jednou pořádně podívej zpoza plotu, co tě čeká uvnitř a pak již na nic nečekej a rvi se dovnitř.“

Ovšem hned na to se ozvala Duše „Poutníku, poutníku, nenechej se ovládnout Materiálem. On tě žene do záhuby. Vzpomeň si na ty zásady, které jsem ti říkala já. Musíš o nich více uvažovat. Když budeš o nich hlouběji přemýšlet, tak zjistíš, že ti ony zabrání nechat se pohltit plýtkým materiálním žitím.“

Duše ani nedomluvila a Materiál se už směje na celé kolo hlasitým smíchem, tak aby Duši překřičel „Cha,cha. Jsi přece svobodný člověk, nikdo ti nebude říkat, co máš dělat. Máš přece svůj rozum, proč tedy dbát na nějaké zásady, co ti chce vnutit Duše. Na nic nečekej hned jdi a musíš se probít dovnitř.“

 
Poutník sedí u stolu na palouku, který je obehnán plotem, jí, pije a hoduje, jak nejvíce to jde. Z ničeho nic uslyší nějaký hlas, „Poutníku, zapomněl jsi na to, co jsem ti říkala,“ otočí se, ale nikoho nevidí.

No jasně zase ta Duše „Co zase chceš, nevidíš, že nemám čas se s tebou bavit,“ odsekne ji Poutník.

Duše však pokračuje „Poutníku, poutníku, kde jsi to vlez, vždyť ty jsi udělal všechno jinak, než jsem ti říkala já. Zastav se a nech na chvílí toho bujarého hodování a přemýšlej. Přemýšlej o tom, kde jsi to vlezl, a určitě přijedeš na to, že lépe bude zase vyjít ven. Jít dál tou pěšinou do hor. Ještě máš možnost se vrátit a jít jinudy.“

Poutník se začne hlasitě smát, až se zalyká, „To nemyslíš vážně, cha,cha,cha, ty jedna hloupá Duše. Víš co já jsem všechno musel překonat, abych se tady dostal a ty mi říkáš, abych šel zpátky, cha,cha,cha. Vždyť ještě teď mě bolí záda a nohy od těch kopanců, co jsem cestou schytal. Podívej na to natržené ucho, no vidíš, jaká to byla těžká cesta sem a ty mi říkáš, abych šel zpátky? Tak to tedy ne.“

Duše jenom kroutí hlavou. „Já vím, já to všechno vím, jak jsi cestou bezohledně porážel ostatní kolem sebe. Jak jsi lokty odrážel ty, co stáli kolem tebe, jak jsi jednoho odstrčil tak, že on upadl a zranil se. Jak si některé obelstil a lží si je oklamal, abys získal jejich místo v předu. Bezohledně jsi podvedl i své blízké a to vše pro to aby ses vyhrabal nahoru.“

Poutník jen nervozně kroutí hlavou „No dobře, dobře, jinak to zkrátka ani nešlo, když jsem se chtěl dostat sem. No a už jsem ti říkal, co jsem všechno schytal zase já. Já si myslím, že to bylo fifty fifty. Jsem zkrátka lepší a silnější než oni, tak co.“

Duše se jen smutně pousmála „Neděláš dobře, že sedíš tady s tou společností u jednoho stalou. Vždyť to jsou lidé, co se sem dostali různými podloudnými způsoby. Pro to, aby se mohli sem dostat, tak kradli a podváděli a cestou své soky odstraňovali násilím a někdy i vraždili. To chceš, aby tě všichni spojovali s takovými zlými lidmi.“

Poutník se zase nahlas směje „No vidíš a tady to máš. Jsou tady samí darebáci a já jsem cestou sem zase ani tak moc nekradl, ani s tím podváděním to nebylo zase takové vážné a hlavně jsem nikoho nezabil. Tak co, já jsem vlastně tady, v té společnosti, nejslušnější člověk. Tak co by jsi ještě po mně Duše chtěla?“

Duše zkroušeně stojí a dlouho kroutí hlavou „Neděláš Poutniče dobře. Radím ti, zastav se a přemýšlej. Znám jednu galerii, tam vystavují spoustu obrazů. Nejsou to obrazy jen takové plytké, obyčejné i když se ti to tak, bude při prvním pohledu zdát. Jsou to obrazy o Bohu a jeho vzkazu nám lidem na této zemi. Zkus tam zajít a postůj před některým z nich, a přemýšlej, co ti říkají, možná, že na něco přijdeš.“

Poutník se nervozně napije „Dobrá, dobrá, zajdu se tam podívat, ale teď už mě neotravuj, potřebuji se tady bavit s ostatními. Musím zajít za tam tím černovlasým v tom černém saku, radil mi to Materiál, ten mi prý pomůže zase k nějakému dalšímu majetku,“ dořekne Poutník, ale to už vlastně jen sám pro sebe, protože Duše již od něj odešla pryč.

 
Poutník jede po pohodlné cestě svou přepychovou limuzínou a pobrukuje si lehkou melodii. Přijíždí ke křižovatce a na semaforu je červená. Poutník se jen pousměje a jede dále do křižovatky. V tom z druhé cesty vjíždí do křižovatky jiné auto, které mělo na semaforu zelenou, řidič bleskurychle brzdí a to tak, že jen ztěží zastaví těsně před projíždějící limuzínou. Poutník vidí vytřeštěné oči řidiče za předním sklem toho auta a jen tak lehce zvedne ruku a s úsměvem pokyne „Sory, ale já jsem větší, silnější a svobodnější než ty....“

Poutníkova limuzína lehce sviští po silnici, která vede k mořskému zálivu s pískovou pláži.

Písková pláž je z jedné strany ohraničena obloukem modré a klidné mořské hladiny a z druhé strany pásem zeleného porostu ve kterém dominují vysoké palmy. Za tím porostem pak vyčnívají skaliska, které pak přecházejí ve skalnaté vrchy a pak pohoří. Vše je pak zalité paprsky slunce.

Poutníkova limuzína se několikrát zhoupne na pískových vlnkách a pak zastaví uprostřed pláže.

Poutník chvíli sedí v limuzíně a sleduje, jak na pokraji pláže ve stínu palem sedí rozjuchaná společnost u velkého plně prostřeného stolu.

Muži v tmavých anebo bílých oblecích. Někteří mají kravaty a jiní zase různé motýlky, či jiné modní doplňky, vše v exkluzivní kvalitě, dle nejnovějšího modního trendu. Stejně tak ženy, které jsou oděny v dlouhých šatech většinou z rafinovaně upravených, průhledných materiálů a to tak, že je patrné jejich titěrné spodní prádlo.

Opodál stolu stojí číšníci v bílých livrejích a pozorně sledují, zda něco na stole nechybí. Pod jednou z palem pak několik muzikantů hraje lehkou plážovou hudbu. Kousek od nich tančí několik mladých dívek oděných jen v lehkých květinových přívěscích.

Poutník chvíli sedí v autě a pozoruje, jak se celá společnost vesele baví, nahlas se smějí a při tom nezřízeně pojídají a popíjejí ze všeho, co měli na stole prostřeno.

Poutník pak pomalu vystupuje z auta, nechává otevřené dveře a jde zvolna směrem k té společnosti. Když přijde blíže, tak na něj někteří od stolu začali mávat „Zdravíme tě Poutníče, pojď mezi nás, pojď si přisednout, ty patříš k nám.“

Poutník sedí u stolu, jemně popíjí koňak ze skleničky a tváří se mrzutě.

Toho si všimnul jeden z hostů „Tak to Poutníku ne, tady se nebudeš tvářit jako kakabus, to by jsi nás urazil. My ti nabízíme vše, na co si jen pomyslíš a ty se z toho neraduješ, to vypadá jako by jsi s námi opovrhoval, tak to bychom nebyli přátelé. Podívej se jak se tady všichni tváří přešťastně a převesele.“

Jeden z hodujících, který sedí vedle Poutníka se otočí k němu a nabízí mu jednu jedinečnou gurmánskou specialitu „Tady si vem, je to opravdu výborné, a hlavně pij, ony tě ty chmury přejdou. Nechápu proč nejsi veselý, proč se neraduješ a hlasitě nesměješ, tak jako my všichni tady. Vždyť tady můžeš mít opravdu všechno, na co si jen vzpomeneš. A to nejen to, co je na stole. Tady si můžeš opravdu užívat co chceš? Třeba sex, třeba tam s tou krasavici“ a ukazuje na nejkrásnější z tanečnic...

„Ne? Tak s dvěma nebo třemi? Nebo chceš to se skupinou žen i mužů? Vše můžeš!“

Soused bere do ruky svou skleničku a pobízí poutníka „No tak přece pij,“ a ťukne svou skleničkou do té Poutníkové.

Poutník zvedne svou skleničku a také se napije.

V tom soused sedící z druhé strany se nakloní k Poutníkovi a zašeptá mu do ucha „A nechceš to zkusit se mnou“ a spiklenecky se usměje.

Poutník se ohlédne a podívá se na něj, oblije ho teplo. Ten hodovník měl bílý oblek, růžovou košili a motýlka ve starorůžové barvě. Zelenou nagelovanou hlavu a červeně namalované rty.

Poutník se znovu napije „ne, ne sex nechci, ten už mě dávno přestal bavit.“

Teď se ozve další hodující „Máš pravdu, já nevím, co všechny ty úchyly na sexu tak vzrušuje. Já si nejvíc užívám vzrušení při sledování násilí a brutality. To si musíš najít ten správný film a nebo ještě lepší jsou některé reálná divadla, kde při představení stříká opravdová krev, no to je pak vzrušo...“

Poutníkovi se zatočí hlava, dopije zbytek koňaku ze skleničky „Ne, ne to ne.“ Hned na to se ušklíbne zase jiný hodovník „Máš pravdu, kino a divadlo, to je jen iluze, to chce nějaký reál, něco doopravdy. Prožít nějaký adrenalín. Třeba já proháním svou Hondu co to dá a neubírám ani v zatáčkách. To máš vidět ty vytřeštěné oči řidičů v protijedoucích autech, cha, cha, cha. Každá zatáčka je adrenalin a mé vítězství, když ji naklopím tak, že ji vyjedu po kolech a nepoložím to na cestu. Jsou zatáčky, které si zvlášť užívám, z těch už několik mých přátel vyjelo přímo do motorkářského nebe, to je pak za tou zatáčkou úleva, to je to pravé vzrůšo.“

Poutník znovu kroutí hlavou „Ne, motorku ne, ta mě jednou už zavezla až do nemocnice, tam už bych nemusel...“

Ten první hodovník se zadívá na Poutníka „Tak co vlastně chceš. Musíš něco chtít a pak to mít, jinak k nám nepatříš.“

Poutník se ošívá „Já bych si chtěl užít něco jiného, něco více vzrušujícího, něco co jsem ještě nezažil, něco velkého, něco co jiný nemůže zažít, protože na to nemá.“ Hodovník se podívá na Poutníka překvapeně „ No výborně, tak to přece jen patříš k nám, když na něco přijdeš, tak nám dej vědět, a teď pij,“ a nalévá mu do skleničky whisky.

Poutník se jemně napije ze své skleničky a slyší řeč jiného hodovníka, a tak jsem ji pevně chytil kolem krku a stále více svíral, moje matka zprvu něco chtěla křičet, ale pak jen sípala.“

U stolu se ozve smích. Někteří se jen polohlasně smějí, ale převažuje takový pronikavý smích, takový ten štěkavý, ten který je vyháněn z hrdla silou, chtěním se smát a ne samovolným projevem radosti, upřímným pocitem volnosti a pohody. Ten smích bodá Poutníka do uší a vhání mu do jeho nitra strach.

Hodovník, který se smál nejvíce nahlas, mezi chechotem pronese „To jsi ji zmáčknul málo, kdybys přitlačil, tak to by jen chroptěla, che, che, che...“

Hodovník, který příhodu vypráví se také nahlas směje a pak odpoví „Taky že jo, ale jak chytala v obličeji modrou barvu, tak jsem povolil.“

Jeden z hodovníků se nesmál a zděšeně se dívá na vyprávěče „a to jsi škrtili jako svou mámu, jo?“

„Jo“ zní odpověď „A udělal bych to zase. Já ji totiž nesnáším. Ona mě už od útlého dětství stále sekyrovala. Stále mě napomínala, stále mi říkala, co mám dělat. Že mám být čestný, ohleduplný, tolerantní. Pomáhat, když někdo pomoc potřebuje Hlavně mi pak říkala, co dělat nemám, že nemám nikomu nic závidět, chtít něco co má on, že se nemám nad slabšími povyšovat, že nemám brát něco, co mi nepatří a nebo snažit se něco získat podvodem a lstí, že nesmím být pyšný. No zkrátka všechny takové ty nesmysly, které kdybych měl dodržovat, tak bych nebyl zde, mezi vámi. Když jsem dělal něco proti její vůli, tak mi dávala různě tresty. Všechno mi zakazovala, třeba abych se stýkal se svou partou, musel jsem chodit včas domů. Jinak mě zavírala v pokoji, no hrůza.

Ještě, že tu byl můj otec. U toho jsem měl vždy zastání, ten mi zase všechno povolil. Ba naopak, vždycky mi říkal, že musím být vždy svůj, že nesmím ustoupit nikomu v ničem ani o píď. Že musím být ctižádostivý, hrdý a svou převahu dávat svému okolí tvrdě najevo. Říkal, že život je tvrdý boj a já musím vždy použít ostré lokty. Kdo bude silnější než ti ostatní, tak ten bude svobodnější, než ti ostatní, kteří mu pak nesmí stát v jeho cestě za úspěchem. Můj otec byl úspěšným podnikatelem a vždycky mě z mých průšvihů vysekal. Zprvu mi vyžehlil všechny takové ty běžné průsery ve škole a uměl mi zajistit i vylepšení mého prospěchu ve studiu. Později pak, to byly již větší maléry, ze kterých mě dostal a také mi zajistil, že jsem se ani nemusel moc snažit a měl jsem v kapse vysokoškolský titul. Jen díky jemu jsem nyní tak úspěšný, že můžu sedět tady mezi vámi.“

Poutník po celou dobu vyprávění zaraženě sedí a jen tak mimoděk dopije whisky ze své skleničky. Když si toho všimne, tak položí skleničku na stůl. Hned na to mu zase někdo skleničku whiskou naplňuje.

Poutník bere skleničku do ruky a zvedá se ze židle. Pomalu prochází kolem hudby a tanečnic a volně jde k moři. Tam se zastaví dlouze se dívá někam za obzor, pak vylije whisky ze skleničky do moře a pomalu odchází zpět na cestu. Ne však k autu, ale jde dále pěšky, jde jen co noha nohu mine, hledí nepřítomně někde do dálky před sebe a vůbec nevnímá své okolí. Vzpomněl si na Duši, něco ho napadlo. Ona opravdu měla pravdu, že by mu ona mohla poradit, jak dále...

Zastaví se o volá „Duše, kde jsi, pojď mi pomoci.“

Za chvíli se ozve slabý hlas „Jsem tady, ale nevím jestli mě chceš opravdu slyšet, vždyť jsi mě už jednou vyhnal pryč.“

Poutník se zakaboní „Já vím Duše, já vím, ale teď je mi strašně smutno, je mi z toho všeho na nic, nevím jak dále. Poraď mi co mám dělat.“

Duši už je slyšet více nahlas, jako by přišla blíže „Mohu ti poradit, máš poslední příležitost jak všechno změnit. Tady kousek opodál je odbočka z této cesty. Je to taková nenápadná pěšina do hor. Zprvu je hodně příkrá a skalnatá, je hodně náročnější než ta cesta, kterou jsem ti ukázala na začátku tvé pouti. Budeš se muset přidržovat skal abys mohl vylézt nahoru. Pak po ní půjdeš dále a přijdeš do městečka. Tam vyhledáš tu galerii, jak jsem ti už jednou říkala. Tam se zdržíš co nejdéle. Dlouho postůj před obrazy a přemýšlej, třeba tě něco napadne.“

Poutník stojí a nechápavě kroutí hlavou „Já a do skal, co tam budu dělat, vždyť tady mám auto, a další majetek a peníze, to si přece do těch hor nemohu vzít sebou. To všechno je moje a to mám nechat jen tak být. To vše mi dal Materiál, a ty mi nabízíš jen stezku do hor a pořád chceš, abych se nad něčím zamýšlel. A co pořád máš s tou galerii, s tím přemýšlením. Proč bych měl pořád o něčem přemýšlet, vždyť nemám o čem, všechno mám, tak proč bych měl ještě o něčem uvažovat. Teď vidím, že jsem udělal dobře, že jsem poslechl Materiál a tebe jsem zahnal od sebe pryč.“

Poutník se rychle rozejde dále po cestě, jako by chtěl utéct co nejdál od Duše. Jde a v hlavě má pořádný chaos. Společnost na pláži, jejich neupřímný a nepříjemný smích, jejich nabídky a pak ta Duše.

Z úvah ho vytrhne hlas „Kam to jdeš?“

Poutník nic neodpovídá, protože se mu z těch úvah točí hlava. Ten hlas se ozve znovu a ještě důrazněji „Kam jdeš, co jsi to udělal ? Proč jsi odešel od prostřeného stolu, jak jsi to mohl udělat.“

Teď teprve poutník zpozorní. Byl to hlas Materiálu, který pokračuje, „chceš tím zmařit veškeré mé úsilí, abych ti pomáhal, chceš zničit vše, co jsi dokázal nabýt a shromáždit?“

Poutník se zastaví, ne ale pro to, aby se vrátil, ale pro to, aby mohl Materiálu odpovědět. „Oni tam u toho stolu mi nemají už co nabídnout, já chci něco více, než takové ty jejich plýtké prožitky, něco jiného. Tak mi nabídni něco ty.“

Materiál se srdečně zasměje „Něco jiného, nějaký hlubší prožitek, to snad nemyslíš vážně, vždyť ty máš na to, abys prožil cokoliv, co se ti zalíbí. Já jsem ti toho dal už strašně moc, a ty po mně chceš další a další věci. Tak to tedy ne, to jsem si od tebe nezasloužil. Nic více už ti nedám, rozumíš už nic víc, už za mnou nechoď, už nikdy nic víc.“

Konec věty už neříkal už vůbec vesele, ale velmi strmě a prudce. Poutník ještě jako by z dálky slyší Materiálův smích, „zajdi za tou tvou Duší, ta ti dá určitě nějaká hlubší prožitky... Cha, cha, cha.“

Poutníka něco žene vpřed, dále po cestě. Jde rychle, jako by chtěl tomu všemu utéct. Neví sice kam, ale ať je to kamkoliv, jen co nejdále pryč.

Šel velmi dlouho, jde stále po té rovné široké a pohodlné cestě, která se zařezává údolím mezi horami.

Najednou poutník uvidí jak se z lesa na kopci, poblíž jeho cesty objeví stezka, která se klikatí mezi kameny a míří dolů přímo k jeho cestě. Když se stezka přiblížila k cestě po které on jde, tak na ni uvidí skupinu poutníků jak po ní scházejí z kopce. Je to několik mužů i žen. Jdou pomalu a těžce, je na nich vidět, že mají za sebou velmi těžkou pouť a jsou hodně unaveni.

Jsou oděni do omšelých a místy potrhaných oděvů. Teď jeden z nich zavrávorá a upadne. Tu okamžitě přiskočí dva jiní poutníci a rychle mu pomáhají na nohy a pak po další cestě ho podpírají.

Poutník se zastaví aby si je prohlédl, v tom zaslechne jak si spolu rozprávějí. Na to, jak vypadají unaveně, tak se baví velmi živě a vesele, dokonce se místy hodně vesele smějí. Když Poutník uslyší ten jejich smích, tak ho to zarazí. V tom si vzpomene na ten smích u stolu na pláži. Ten smích, který slyší teď, tak to je úplně jiný smích, takový opravdový, takový ten, který vytryskne z člověka sám. Takový smích, který bych chtěl také zažít, ale který již dlouho neprožil. Pomyslí si Poutník, a jde smutně dále.

Jde a jde dále svou cestou a sleduje jak pěšina s hor vede podél té jeho cesty a on na ní vidí další a další poutníky. Všichni vypadají podobně. Když se stezka přiblížila více k jeho cestě tak uvidí jejich ztrhané rysy v obličeji, slepené vlasy, hodně opotřebovaný oděv a roztrhané boty. Ovšem všichni jsou veselí a pořád si mezi sebou něco vyprávějí a při tom se pořád smějí.

Poutník jde stále dál a najednou uvidí jak v dáli před ním se stezka, po které jdou ti poutníci, spojuje s jeho cestou. To snad není pravda, zarazí se Poutník, vždyť oni pak půjdou po stejné cestě jako jdu já. Oni přece nemohou jít po stejné cestě jako on. Oni ti zbědováni otrhanci, oni půjdou s ním? Tak to ne, s takovými já dál nepůjdu, to je pod moji úroveň. Stojí na místě Poutník a stále slyší ten veselý smích poutníků. Ten smích ho čím dál víc bodá do uší a začíná ho drásat uvnitř, někde v jeho duši. Cítí, že ten upřímný smích je právě to, co mu už dlouho chybělo. Právě ten smích by ho povznesl nad bahno společnosti, se kterou žil. Stojí Poutník a nechápavě se rozhlíží s otázkou „Jak se mohou takoví zbědování otrhanci tak vesele smát. Jak to, že se smějí, když nic nemají, celou cestu se trmáceli někde v horách a oni se přece jenom smějí. Já s němi nepůjdu, já nepůjdu s takovou smějící se chátrou. Matriále, Duše, pomozte mi. Já chci jít zpět, já chci jít zpět ke svému autu, ke svému majetku, penězům.“

Tu se ozve Materiál „sám jsi odešel od auta, sám jsi odešel od své společnosti. Varoval jsem tě, teď už se vrátit nemůžeš, teď už ti pomoct nemůžu, teď už nejsi nic, jen jdi dále, teď už musíš jít jen dále, cha, cha, cha.“

Poutník se vystrašeně ohlíží kolem sebe, jako by hledal, kdo by mu mohl pomoci „Duše, kde jsi, ty mě tu přece nenecháš, ty jsi spravedlivá, ty mi musíš pomoct...“

Duše se ozvala „Měl jsi mě poslechnout, teď už je pozdě, všechny odbočky z té cesty jsi minul a zpátky už nemůžeš, jen dopředu“ Poutník se zděšeně dívá někde nahoru odkud zní hlas Duše „Jen dopředu? A kde ta cesta vede, to musím s těmi otrhanci?“

„Teď už půjdete všichni spolu, teď už jste všichni rovni, a tam za tou skálou ta cesta končí.“

Poutník stojí s otevřenou pusou a dívá se pořád nahoru. Nic ale není schopen říct. Neví jak a kde by ještě mohl volat o pomoc. Pak se ohlédne a vidí jak kolem něj proudí ti veselí a unavení otrhanci. Vůbec nechápe jak mohou být tak veselí, oni asi neví, že tam za tou skálou cesta končí a pak už není vůbec nic. Tak jim chce překazit jejich veselost a křičí na ně „Hej holoto, vy otrhaná holoto, vy víte že tam za tou skálou cesta končí, že tam vše končí, že tam už není vůbec nic.“

Ale kolemjdoucí nic, jen se sem tam někdo ohlédne pohledem, ze kterého je zjevné politování.

Oni si mě vůbec nevšímají, oni jdou a vesele si spolu povídají, pomyslí si Poutník, oni si nevšímají mě, bohatého a svobodného člověka. Jak si to mohou dovolit, vždyť já mám na to abych byl svobodnější než oni. Tak jak to, že já musím jít spolu s nimi. Ne já s těmi ubohými otrhanci nepůjdu, já jsem svobodný člověk a já si půjdu tam, kde budu chtít, rozčíluje se Poutník a chce se vrátit zpět. Dav je ovšem natolik hustý, že poutník proti nim nemůže projít. Dav strhne Poutníka a ten aby neupadnul, tak musí jít dále spolu s nimi.

Poutník je zoufalý a začne křičet „Ne, ne, já s vámi nechci, nechte mě, puste mě, já chci zpět. Ne, já dále nechci jít, ne, ne...