Rodina
„Proč se nerozvedeš, Vojto? Kdyby na mě manžel žárlil tak, jako Vlaďka na tebe, už bych mu dávno utekla i za cenu, že bych zůstala sama se synem.“ Monika odstrčila myš, otočila se na židli a zvědavě vyčkávala, co jí na to řeknu.
Jan Pražák
Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách nemocnice. Okamžitě se poznáváme a obě, s plachým pousmáním, vyslovujeme téměř současně svoje: „Dobrý den.“ Nic víc, nic míň. Ona v ošetřovatelském, já v sesterském. I beze slov nám je jasné, že jsme zůstaly věrny…
Moje maminka klesla před branami vyššího vzdělání, jak občas sama trochu smutně konstatovala. Na rozdíl od tatínka, jenž neklesl, naopak, branou hrdě prošel. No a já, dítě svých rodičů, jsem skončila tak nějak mezi dveřmi.
Celý to začalo předloni na podzim, krátce po šestým výročí naší svatby, to bylo našemu synovi pět let a dceři tři. Roman se mě jednou zčistajasna zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se před sexem oblíknul do ženskýho prádla.
Před třemi lety mně zemřel manžel. Vybudovali jsme docela úspěšně fungující firmu a vždy nám bylo jasné, že ji převezmou naši synové. Jenže teď se mezi sebou hádají. Je za tím žena.
Hotely, restaurace, vagóny ve vlacích určené pouze pro dospělé. Když o nich slyší rodiče malých dětí, zuří. Mnozí lidé naopak taková omezení vítají a říkají: máme právo na ticho a klid.
Ve filmu "Líbáš jako bůh" mě vždycky pobaví hláška: "Na týhle rodině mě nejvíc baví ta rozmanitost. Každej den mě nasere někdo jinej!"
Co považujete za úspěch výchovy? No jestli ho vidíte v tom, že se dítko řídí vašimi radami - tak to jste vedle. Já za úspěch výchovy vidím, když se dítko chová jako vy, a to ve chvílích, když se nekoukáte... Dobrá. zkrátím to. Tak jo. Pořídil jsem si taky kárku.
V první části jsem se věnoval popisu našeho rodinného klenotu. Náš tatínek kárku velmi opečovával, přetíral ji, čistil a pravidelně mazal ložiska nábojů. Černým krémem na boty leštil gumy. Jezdil s ní pro propanbutanovou bombu.
Každý máme nějaký předmět, který se dědí. Z otce na syna. Pro mne je tím předmětem kárka, kterou je možné tlačit před sebou či zapřáhnout za kolo.
Jak se mi to povedlo? Stačilo se jen dožít určitého věku, uspořádat rodinnou oslavu, zapálit svíčky na dortu a rázem vznikla situace za všechny prachy, která nečekaně spustila takové malé domácí šílenství.
Ukázkový úvodní text článku
Nedávno se mě kolegyně zeptala, jestli se už těším do penze. Řekla jsem, že bych chtěla pracovat, dokud mi to zdraví dovolí, klidně do osmdesáti. Říkám to všem, ale nikdo neví proč.
Venku mrzlo až praštělo. Tedy nic moc příjemného a navíc měl hned ráno dědeček řeči, protože bylo obsazeno, když on přišel špinavý od kotle a chtěl jít do koupelny.
Po letech vzpomínám na slova mého dědy, který tehdy slavil devadesátku v domově důchodců: „Pokud trefíš domů a dojdeš na záchod, tak se té instituci vyhni."
Občas se v okraji trávníku zaleskla zapomenutá zlatá třpytka, našlo se i pár menších, duhových. Všechny ostatní byly vysbírány, aby je pejskové nevyhrabávali.
Příběh o touze, rychlém rozhodnutí a maximálním snažení s minimálním výsledkem. U nás doma není o zážitky nikdy nouze, ale některé z nich lze pozitivně vnímat až s odstupem času. Do této kategorie spadají zejména zážitky vánoční.
Zazvonil telefon. „Mladý,“ konstatovala žena a pustila hlasitý odposlech. „Ahoj mami, jak je?“ ozvala se dcera. Oba jsme se s manželkou nahlas zasmáli. „Jako důchodcům, jako důchodcům holčičko. Vždyť víš. Když nás nic nebolí…,“ konstatovala žena oblíbenou mantru.
Ukázkový úvodní text článku
„Mami, viď, že se teď nastěhuješ zpátky k nám? Tu svoji garsonku můžeš pronajmout, až se Lukášek narodí, budeš nám pomáhat a každá koruna navíc přijde vhod. Tak můžeme s tebou počítat, že jo?“
