Psi, já a jeden princ
Fotografie z archivu Šárky Bayerové, Mexiko 1987

Kdysi byl hodně oblíbený vtip o silně agresivním středně velkém žlutém psu. Když ho jeho pán dostal, měl s ním trápení. Vycvičit ho nešlo a taky zvláštně vypadal. Nový majitel tedy začal tím, že mu ostříhal jeho divnou mohutnou hřívu.

Středně velci žlutí psi. Před lety jsme tak v Mexiku řikali všudypřítomným polodivokým toulavým psům. Pod vlivem zmíněného fóru. Jak se tak křížili mezi sebou, dosahovali konstantní výšky a barvili se povětšinou do okrova.

Dost jsme se jich báli. Tehdy velký problém. Psi se totiž sdružovali do smeček, které občas napadaly osamělé lidi. Hlavně v noci ve městech. Na venkově byli spíš bázliví a vždycky si drželi odstup. Srdce se mi při pohledu na ně svíralo. Byli hladoví. Mexičané se jich báli snad víc než my. Nikdy jsem neviděla, že by je krmili. Můj první a hned nejsilnější zážitek s těmihle tuláky bez domova, co nikdy nežebrali, mě poznamenal na celý život.

Záhy po mém příjezdu do Mexika mě čeští kolegové vzali na výlet do Teotihuacánu. Bylo zvykem, že se tam oběd vždycky odehrával piknikovou formou. Zasadně s úchvatným výhledem na Pyramidu Slunce a Měsíce. Jako projev svého vlastniho díkůvzdání jsem navařila.

Takže jsem v onen den otevřela mrazící tašku a začala vytahovat zásoby. Kýbl bramborového salátu, pečivo a smažená kuřecí stehýnka. Středně velcí žlutí psi se začali nenápadně přibližovat. V půlkruhu kolem nás zaujímali strategická postavení. Bedlivě nás sledovali a hladově koukali. Byla jsem tehdy v Mexiku krátce, a tak se mi okamžitě dostalo různých ponaučení a výstrah. Že jako bacha na ně, a tak...

Nejsem jen nenapravitelná optimistka - jsem i romantik! Vždycky jsem měla ráda Malého prince. Díky milované paní profesorce Ročkové jsem ho na gymplu přečetla v originále. Na hodinách francouzštiny jsem z magneťáku slyšela i několik kapitol v přednesu Gérarda Philipa. Citáty z této moudré knihy, kterou znám skoro nazpaměť, jdou se mnou životem. A na pyramidách to na mne přišlo. Rady nerady. Zkusím to jako Malý princ s liškou.

Nejprve jsem psy krmila házením kousků smaženého kuřete do dáli. Přátelé se bavili a klepali si na čelo. Okamžitě zrychlili příjem potravy řkouce, že  by fakt rádi, kdyby na ně ještě něco zbylo. Při té příležitosti jsem si všimla, že jeden ze psů je srdnatější. Začal se pomalu a nenápadně přibližovat. Pořád jsme se na sebe dívali a on se osměloval. Zkusila jsem hodit kousek masa blíž. Vzal si ho a už neuskočil dva kroky zpět. Lehl si a díval se mi do očí. A tak to šlo ještě chvíli. Až jsem se osmělila a natáhla ruku. On se připlížil a kuře si velice opatrně vzal. HAHA! TEĎ UŽ SE HO NEZBAVÍŠ, radovali se škodolibě kolegové.

Pes ale zalehl a čekal. Jeho smečka v závěsu. Došlo na kosti. Situace se opakovala. Když došly kosti, kamarádi dramaticky vznášeli dotazy, co jako budu dělat teď. Když jsem vytáhla zbylé pečivo, popadali se za břicho: NARVALA JSI JE MASEM A TEĎ TUHLE SUCHOTU? NAIVKO!

Zírali jsme všichni. Můj "ochočenec" s povděkem přijal housky a po něm i přilehlá smečka. Hlad je prostě prevít.

Po skončených hodech mě cestou do auta provázely smutné oči středně velkého žlutého psa. A mně došlo, že jsem přes všechno to dobro udělala chybu. Nemohla jsem se stát zodpovědnou za toho, koho jsem k sobě - byť jen na chvíli - připoutala.

Když jsem se naposledy bezmocně ohlédla zadním okénkem auta, vzpomněla jsem si, co řekla liška Malému princi: Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...

 

 

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
17 komentářů
Milan Pepo
Byli kdysi u nás studenti gymnázia Jana Keplera z Prahy. Po historickém exkursu jsme seděli na trávě před kostelem a přes historické a filozofické otázky došlo až na charitu, sbírky, pomoc potřebným etc. Jeden student to vystihl naprosto přesně:,, Já přispívám na zvířata. Lidé si navzájem pomůžou , ale můj psík opuštěnýmu psíkovi na krmení nebo boudu nepřispěje."
Zuzana Zajícová
Smutný... špatně snáším, když nemůžu pomoct opuštěným zvířatům...
Jana Šenbergerová
Když jsme byli v Gruzii u Černého moře, bylo tam toulavých psů hodně. Občas se na pláži objevila krev. Později jsme se dověděli, že to řešili jejich střílením.
Jiří Dostal
:-) Vztahový model chladnokrevného převozníka, co se zachraňuje na divoké vodě i s vesly, a nechá loďku s pasažéry osudu.... C´est la vie :-)
Šárka Bayerová
Všem moc děkuji za přečtení a diskutujícím za komentáře i jejich příběhy.
Zuzana Pivcová
Šárko, já jsem se napřed v malém hotýlku v Tunisu starala po sezóně o dvě koťata, a když jsem odjížděla, tak jsem manželům, kteří tam zůstávali o týden déle, koupila velkou konzervu, aby ještě mohli koťata krmit. Někde byla situace s kočkami i psy pro mě takřka neúnosná. Lidé jako já by se měli těmto zemím raději vyhýbat. Vozila jsem i do Albánie granule, a kudy jsem chodila, tam jsem dávala kočkám najíst. Nikdo se mi nesmál. Někdo z místních mě chválil. Angličanka šla a hned také koupila graule. Možná zde se mi bude někdo smát, ale to je mi jedno. Jedna paní od Milevska si před lety dovezla dva pouštní psy odněkud z Přední Asie, ale bylo to úředně ošetřeno, žádná černota. Měla je hezkých pár let ve výběhu. V Terstu jsem chodila těch pár dní, co jsem tam byla, chodit krmit kočky s jednou místní paní do archeologického naleziště. Ačkoliv jsme si jazykově nerozuměly, citově ano. Je to dojemné, když to takhle funguje.My jsme si pak dokonce i zprostředkovaně napsaly.
Alena Velková
Krásný příběh...Jojo, tak to moc dobře znám...mě se doma smějou, že kradu psy...
Jana Kollinová
Dojemný zážitek citlivě popsaný duší. Je těžké smířit se s drsnou realitou.
Soňa Prachfeldová
Vždy jsou dojemné příběhy s opuštěnými a hladovými zvířátky. Nedá se pomoct bohužel všem. Bolí srdce, když to čtu.
Ingrid Hřebíčková
To je moc smutný. Kamarádka převezla kdysi v autě dva psy z Řecka. Na hranici je přikryli dekama, vyprávěla, že byly " jak pěny zticha", jako by tušily, že musí potají projet hranicemi. Když už byli všichni v bezpečí, okamžitě se začaly psi vyhrabávat z hromady dek sami. I po letech se tomu smáli. A jiná známá vzala z Řecka psa do letadla. Po celý pobyt v Řecku psa krmiva a pak s ním přiletěla domů. Byla letuška, takže to pro ni nebyl problém. Sestra odvezla kotě z Konopiště, toulalo se a správa zámku ho chtěla vyhodit. Nazpátek do Prahy s 50 turisty sedělo na klíně průvodkyně malé kotě.
Daniela Lender Chaloupková
Šárko, díky za nádherný příběh a za to, jak ses zachovala. Udělala bych to stejně. Zvířata, na rozdíl od některých lidí, dokáží projevit svoje poděkování a náklonnost. Zahřálo mne to u srdce. A Malý princ ... to je kapitola sama pro sebe .... Asi by jej dnes hodně bolelo srdce ....
Jan Zelenka
Moc hezký příběh. Takové psí smečky jsme zažili i v Chorvatsku, ale nebyli to bezdomovci. Ráno vylezli ze svých domovů a toulali se po městě a po plážích a žebrali. Nebyli nebezpeční. Zaujalo mě, jak se chovali u přechodů pro chodce. Měli jednoho šéfa, který je vedl. Ten se zastavil u kraje a díval se napravo, nalevo. Když usoudil, že je bezpečno, otočil se na ostatní a přešli ulici. Bylo zajímavé je pozorovat.
Radmila Coufalová
Nedokážu toulavce nenakrmit. Jak psy tak kočky. Při dovolených na jihu Evropy s tím mívám velký problém.
Zdeněk Pokorný
Jedním slovem. To byla krása!
Mirek Hahn
Je těžké odolat vlastnímu dobrému srdci :-)
Iveta Tomčíková
Velmi krásný osobně prožitý příběh, smutný, ale zároveň veselý, neb pejsci nezůstali hladoví díky vám. Zmiňovaný Malý princ, toho mám i já v srdci, nejen v knižním vydání. Dík za článek. :-)
Jarka Jendrisková
Toulavé psy jsem viděla i v Řecku. Vyzáblé, nemocné, obtěžující lidí v restauraci. Když jsme si objednali, dávala obsluha na stůl džbán s vodou na polití psů... To jsem měla Řekům za zle, že to neřešili.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?