Středně velci žlutí psi. Před lety jsme tak v Mexiku řikali všudypřítomným polodivokým toulavým psům. Pod vlivem zmíněného fóru. Jak se tak křížili mezi sebou, dosahovali konstantní výšky a barvili se povětšinou do okrova.

Dost jsme se jich báli. Tehdy velký problém. Psi se totiž sdružovali do smeček, které občas napadaly osamělé lidi. Hlavně v noci ve městech. Na venkově byli spíš bázliví a vždycky si drželi odstup. Srdce se mi při pohledu na ně svíralo. Byli hladoví. Mexičané se jich báli snad víc než my. Nikdy jsem neviděla, že by je krmili. Můj první a hned nejsilnější zážitek s těmihle tuláky bez domova, co nikdy nežebrali, mě poznamenal na celý život.

Záhy po mém příjezdu do Mexika mě čeští kolegové vzali na výlet do Teotihuacánu. Bylo zvykem, že se tam oběd vždycky odehrával piknikovou formou. Zasadně s úchvatným výhledem na Pyramidu Slunce a Měsíce. Jako projev svého vlastniho díkůvzdání jsem navařila.

Takže jsem v onen den otevřela mrazící tašku a začala vytahovat zásoby. Kýbl bramborového salátu, pečivo a smažená kuřecí stehýnka. Středně velcí žlutí psi se začali nenápadně přibližovat. V půlkruhu kolem nás zaujímali strategická postavení. Bedlivě nás sledovali a hladově koukali. Byla jsem tehdy v Mexiku krátce, a tak se mi okamžitě dostalo různých ponaučení a výstrah. Že jako bacha na ně, a tak...

Nejsem jen nenapravitelná optimistka - jsem i romantik! Vždycky jsem měla ráda Malého prince. Díky milované paní profesorce Ročkové jsem ho na gymplu přečetla v originále. Na hodinách francouzštiny jsem z magneťáku slyšela i několik kapitol v přednesu Gérarda Philipa. Citáty z této moudré knihy, kterou znám skoro nazpaměť, jdou se mnou životem. A na pyramidách to na mne přišlo. Rady nerady. Zkusím to jako Malý princ s liškou.

Nejprve jsem psy krmila házením kousků smaženého kuřete do dáli. Přátelé se bavili a klepali si na čelo. Okamžitě zrychlili příjem potravy řkouce, že  by fakt rádi, kdyby na ně ještě něco zbylo. Při té příležitosti jsem si všimla, že jeden ze psů je srdnatější. Začal se pomalu a nenápadně přibližovat. Pořád jsme se na sebe dívali a on se osměloval. Zkusila jsem hodit kousek masa blíž. Vzal si ho a už neuskočil dva kroky zpět. Lehl si a díval se mi do očí. A tak to šlo ještě chvíli. Až jsem se osmělila a natáhla ruku. On se připlížil a kuře si velice opatrně vzal. HAHA! TEĎ UŽ SE HO NEZBAVÍŠ, radovali se škodolibě kolegové.

Pes ale zalehl a čekal. Jeho smečka v závěsu. Došlo na kosti. Situace se opakovala. Když došly kosti, kamarádi dramaticky vznášeli dotazy, co jako budu dělat teď. Když jsem vytáhla zbylé pečivo, popadali se za břicho: NARVALA JSI JE MASEM A TEĎ TUHLE SUCHOTU? NAIVKO!

Zírali jsme všichni. Můj "ochočenec" s povděkem přijal housky a po něm i přilehlá smečka. Hlad je prostě prevít.

Po skončených hodech mě cestou do auta provázely smutné oči středně velkého žlutého psa. A mně došlo, že jsem přes všechno to dobro udělala chybu. Nemohla jsem se stát zodpovědnou za toho, koho jsem k sobě - byť jen na chvíli - připoutala.

Když jsem se naposledy bezmocně ohlédla zadním okénkem auta, vzpomněla jsem si, co řekla liška Malému princi: Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...