Lidi mám ráda, ale do matky Terezy mám hodně daleko. Nedokážu totiž ukočírovat své ego. Nějak nechce pochopit, že ten kretén, co mi řve ve tři ráno pod oknem, je můj bližní. A že by ho mělo mít rádo. Že ten dole se třeba opil z nešťastné lásky a zítra mu bude špatně, chudákovi. Představa, že dotyčnému je špatně, ego potěší. Ach jo.

Láska, nenávist, pochopení, odpuštění, tolerance. Přijetí, odmítnutí, strach, radost…Emoce. Tohle všechno mám někde uvnitř, možná v srdci, možná v mozku. S egem. Ono je tam toho asi daleko víc. Chudák mozek. Přece by pro mne i pro něj bylo jednodušší vykašlat se na emoce a žít jenom s láskou, ne? Být v jednotě. Ale on ne. Komentuje, má připomínky. Pořád. A ke všemu.

Třeba, jedu autem. V noci. Protijedoucí řidič neztlumí. A už má titul. Nelichotivý, s rohy. Výsledek? Nulový. On si jede v klidu dál a já jedu taky. Klidná? Tak proč se vztekám? Že by se ve mně svářelo dobro se zlem? Jasně, to by mohlo být. Na jedné straně anděl strážný. Klidný, pohodový, laskavost sama. A na druhé? Ďábel. No, to jsem přehnala, ten má jiný okruh zájmů. Spíš mrňavý zloduch. Anděl se snaží, ale jen chvilku nedává pozor, ten mrňous nedobrý do mne vjede a plesk, kleju. Přímo vidím, jak se ten dareba pochechtává a strouhá andělovi mrkvičku. A já jsem sama před sebou za blbce.

Ale proč? Proč to tak je? Proč si navzájem komplikujeme žití a soužití? Proč musíme stále na něco reagovat? Zaujímat postoj. Komentovat. Schvalovat nebo neschvalovat. Odpovídat za něco nebo za někoho? Souhlasit. Reagovat. Volit. Protože je to občanská povinnost? Protože umíme mluvit?

Ať se snažím, jak chci být nad věcí a milovat bližního svého jako sebe sama, mezery mám. Velké. Sice jsem se už naučila počítat do deseti, než něco řeknu, ale ten zloduch mrňavý je ve mně a občas růžky vystrčí. Ach jo.

Nemáte někdo návod, jak se ho zbavit?