Antonín Vácha
Dlouho se mi vyhýbaly nemoci, kromě těch běžných jako je třeba chřipka. Bolesti kolen, kyčlí či housera jsem vždy vyřešil růžovou tabletkou. Až loni na podzim se ozvalo srdce se svou nepravidelností. A tak jsem začal být pravidelným návštěvníkem kardiologie.
Antonín Vácha
Příroda po čase zase ukázala svou nadvládu nad člověkem. Po dvou týdnech mrazů, které my, dříve narození, považujeme za normální zimu, přišla změna a před oblevou českou zemi pokryl ledový koberec.
Franta a Lojza byli kamarádi od narození. Dá se říci, že se od sebe nehnuli. Kde byl Franta, tam byl i Lojza, a naopak. Byli spolu v dobrém i zlém, v době, kdy chtěli každému vytřít zrak, ale i tehdy, když třeli bídu s nouzí.
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do zaměstnání dávno nedocházím, ženu mám tolerantní, a tak mě rozhodí jen máloco a málokdo. A přeci se dějí v dnešním světě věci, které mi dokáží zvýšit tlak a zvednout žluč.
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.
„Kufr mám svůj,“ hlásí mi manželka poté, co dorazila se dvěma stejně starými, sedmdesátiletými děvčaty do jednoho wellness penzionu, kde pravidelně na sklonku léta připravují své tělesné schránky k postupnému zazimování.
Bída a zmar. Česko odjíždí z Eura s jediným získaným bodem za remízu s Gruzií. Ve třech zápasech Češi nepředvedli nic mimořádného, vlastně nepředvedli vůbec nic. Jen ukázali, jak na tom český fotbal je.
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím věkem jsem si blbé dny zakázal. V pětasedmdesáti je člověk rád, že ráno opravdu nastane a že ten den může, byť třeba s bolestí v kyčli, vůbec prožít.
