Antonín Vácha
Kvete láska v každém věku, jak se říká? Inu, je to tak, potvrzuji a dokládám rozhovorem manželů sedmikřížkového věku.
Antonín Vácha
Coufal, Kuchta, Brabec. Fotbalisté, reprezentující Česko, šli před posledním zápasem kvalifikace na Euro zapařit do olomouckého nočního klubu. Ostuda, skandál, průser? Ne. Jen obraz českého fotbalu.
Léta jsem chodil k našemu obecnímu holiči. Byl rychlý, levný a hlavně nemluvný. Poté, co pověsil řemeslo v pětašedesáti letech na hřebík, byl jsem nucen přejít ke kadeřnici. Stříhá prý dobře, také rychle, ale ještě rychleji mluví.
Jsem starý jezevec, kterému je nejlépe v domácí noře, a pak také mezi „svými“ u štamgastského stolu. I stalo se, k mé nelibosti, že jsem byl po dlouhých letech nucen vyrazit do světa. Ale to se právě stát nemělo…
Můj spolužák Dagobert zemřel v šestašedesáti na infarkt, kamarád Josef měl devětašedesát. Mrtvička. Soused Vráťa bojoval s rakovinou střev dlouhé čtyři roky a podlehl jí v osmašedesáti. Ani jeden z nich si neužil toho krásného nicnedělání, totiž penze.
Tak to máme konečně za sebou. Miloš Zeman předá prezidentské žezlo Petru Pavlovi. Farizejství, prostořekost, pomstychtivost vystřídají důstojnost, respekt, pokora. Flanelová košile místo trenýrek.
Asi jako každý z nás, i já jsem přivítal zastropování cen energií. Každá koruna dobrá, zvláště v této nelehké době, a tak jsem se rozhodl, že půjdu ještě dál. Naordinoval jsem si od prvního dne nového roku zastropování svých neřestí.
Mirek od našeho štamgastského stolu je asi největší pohodář, kterého jsem v životě potkal. Vyprávěnky z jeho života mají vždy dramatický náboj, ale i poté, co si prožil nejedno peklo, zůstává věčným, až nakažlivým optimistou.
