Jana Mesarčová
Obec: Praha
Lesy. Parky. Aleje. I sóloví jedinci. Jednoduše – stromy. V jejich blízkosti, stínu či větvovém gaučingu lze nejen tiše polemizovat se svým vnitřním „já“, ale i bez výčitek si můžeme dopřávat vymanění z digitálního a multikulturního šílenství, které ze všech stran na nás útočí.
Jana Mesarčová
Vagon regionálního spoje integrované dopravy. V prostoru jedné čtyřsedačky seděla nepřehlédnutelně upravená žena a žoviálně, ne zcela tiše a nenápadně, jak praví bonton hromadného cestování, telefonovala.
Když jsme mladincí, svůj budoucí starobní život si nepřipouštíme. Přirozeně. Ani si žádný z nás nepomyslí, při slibu svého životního „ano“, že po letech z jakýchkoliv důvodů právě toto „ano“ bude neplatné.
Nyní bych chtěla, milí čtenáři, vidět vaše výrazy po přečtení titulku.
Časné podzimní ráno je vlhké, vtíravé, nepříjemné. Zahání nás do límců, choulí do kabátů, některé přinutí přilepšit svým dlaním úschovou v rukavicích. I těm „holokotníkovcům“, kteří s odporem nosí ponožky, naordinuje vyšší zateplené obutí.
Když se děvčeti začnou zahřívat lýtka, nejedna máma zesmutní, protože nastane okamžik, kdy sdílené bezstarostné dětství její dcery nahradí nesdílené dceřino dospívání se všemi tajnostmi včetně milosrdného lhaní.
Byli jsme v ráji. Pohádkově malebném, romanticky laskavém, pravdivém. Toulali jsme se mezi skalami rozmanitých tvarů a ťapkali po neznačených cestách cejchovaných šlápotami předchozích tuláků, které nás zavedly do míst, kde jen lišky chodí spát. Byli jsme v Českém ráji.
