Jana Mesarčová
Obec: Praha
Také to tak někdy máte, že si bloumáte po venku, je vám po těle lehounce, cítíte se svěže, nic nebolí, samovolně se usmíváte? Jindy kousavý svetr vás něžně hřeje a něco ošlapané boty netlačí, ba naopak sedí, jako ulité?
Jana Mesarčová
Čekání v prostorách odletové brány („gate“) nemusí být vůbec nudné. Pokud není po ruce kniha, časopis, nabitý mobil, lze onen zdánlivě promarněný čas využít například pozorováním.
Když jsem byla malá a babička odcházela „do penze“, nerozuměla jsem, co to znamená. Maminka mi však vysvětlovala, že babička nikam neodjíždí, nikam se nestěhuje, že k babičce budu moci přijet kdykoliv, protože nebude chodit do práce.
Rozradostněná a poplatná jsem odcházela z práce. Všechny svěřené úkoly byly splněny, vše klaplo a nebyl žádný žlučový rozruch. Byl to takový hezký obyčejný pracovní den.
Konečně je pátek odpoledne. Šum padajícího listí za okny mi velí zachumlat se do vlněného plédu po babičce, udělat si odpolední kafíčko a v zimní zahradě popřemýšlet, co dobrého uvařím k sobotnímu obědu.
Důchodová kalkulačka mi svěřila, že za rok můžu do důchodu. Půjdu? Rozhodnout se není vůbec jednoduché. Příjmy ze zaměstnání mi nyní garantují operativní soběstačnost, dovolují současně vytváření seniorské vaty pro přežití.
Mnozí jsme svědky i přímými účastníky prudkého zrychlování rozvoje technologií. Já např. zažila valchu, bubnovou pračku i pračku s rotujícím motorem. Zažila jsem telegraf, kabelový telefon, fax, domácí bezdrátový telefon, těžkou přenosnou Nokii TMF, tlačítkové vysouvací, otevírací a dotykové mobilní telefony.
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je to v mnoha případech velké poděkování našich dětí za to, že jsme je navzdory lákadlu líného snobismu a konzumního nadbytku neobrali o touhu mít své vlastní děti žijící v rodině, která je o mámě a tátovi, o babičce a dědečkovi, o pejskovi a kočičce, o výletech, o písničkách i nekonečném povídání.
