Téma: ovdovění
Prožila jsem pěkné, dlouhé manželství. Děti nám nebyly dopřány, ale manžel měl dceru z prvního vztahu. Brala jsem ji jako by byla naše, i když jsme se nevídali často, protože žije v Praze a já v Beskydech. Ale když se jí narodila dcerka, často ji k nám vozila na léto a já byla šťastná, že mám vnučku.
Redakce
S partnerem jsme spolu žili téměř třicet let. Říkali jsme, že v našem věku už nemá smysl dělat svatbu. Oba jsme měli za sebou dost těžké rozvody. Když Jirka zemřel, došlo mi, že to byla chyba.
Když jsem přišla před třemi lety o manžela, kontaktovala mě kamarádka z mládí. Psala, že také ovdověla. Začaly jsme se vídat. Jenže to, co mi mělo přinést do života radost a vzpruhu, mě nakonec ještě víc srazilo na kolena.
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně hledám zábavu, nové známé. Jenže rodina to nechápe.
Manžel byl ještě se mnou, když se naše bytové družstvo rozhodlo vzít si desetimilionový úvěr na rekonstrukci domu. Bylo tam dvanáct bytů. Jenže pak muž zemřel a já jsem neměla na splátky. Ze sousedů, kteří se tvářili jako kamarádi, se stali supi, lumpové, podvodníci.
Táta má sedmdesát tři let a poslední roky s ním není k vydržení. Co zemřela máma, přestal se zajímat o život, stárne před očima a je den ode dne protivnější. Nejhorší je, že jakoukoli pomoc odmítá. Rodina mi začala vyčítat, že problém dělám ještě horší, než je. Že mu prý moc mluvím do života.
Prožila jsem s mým mužem čtyřicet let. Byly to roky radostné i méně příjemné, jak už to u dlouholetých manželství bývá. Zemřel po dlouhé těžké nemoci. A já se teď dozvídám, že se prý nechovám tak, jak by vdova měla. Údajně jsem nevhodně veselá.
Jsou to už dva roky, co manžel podlehl těžké, nevyléčitelné nemoci. Dlouhé dva roky, ale jako by to bylo včera. Každý den na něj intenzivně myslím, na jeho odcházení, které bylo smutné a zároveň krásné.
Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.
Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.
