Téma: osud
Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách nemocnice. Okamžitě se poznáváme a obě, s plachým pousmáním, vyslovujeme téměř současně svoje: „Dobrý den.“ Nic víc, nic míň. Ona v ošetřovatelském, já v sesterském. I beze slov nám je jasné, že jsme zůstaly věrny…
Iva Bendová
„Ještě změříme tlak a bude to všechno. Máte pevné zdraví a leckterá sedmdesátnice vám může závidět, paní Novotná. Vy máte za měsíc 94. narozeniny?! No to je krásné, dožít se takového věku. A co byste si přála k narozeninám?“
„Vztah, do kterého vkládáte tolik nadějí, se vám nevydaří, nějaký čas z toho budete zoufalý, ale později vám to vynahradí někdo jiný. Hodně energie budete věnovat své kariéře, ale časem pro vás začne být důležitější něco jiného.“
Kdykoliv v nějakém městě objevím stolpersteine, neboli „kameny zmizelých“, postojím u nich s dojetím a úctou, a přemýšlím nad osudy zemřelých.
Standa byl pohledný mladík. Vyučil se dobrému řemeslu, děvčata se kolem něj jenom točila. Tak se stalo, že se ještě před vojnou oženil a již jako vojín základní služby se stal hrdým otcem.
K autobusu zdáli přibíhala schvácená starší paní s kufrem. Mezi nádechy tiše lamentovala, proč se tak zbytečně vracela.
Podél břehu potoka jde dvojice. On štíhlý, vysoký, mládenec s kudrnatými černými vlasy a pod nosem tenký černý knírek. Jmenuje se Materiál. Ona na první pohled půvabná, křehká blonďatá dívčina, její štíhlá postava je oděna do lehkých volných šatů, jejíž cípy vlají ve větru. Jmenuje se Duše.
Ukázkový úvodní text článku
Léta ubíhají. Život mi ukazuje svoji dobrou, ale i špatnou stránku. Prostě, jak to v životě bývá. Nestěžuji si. Ale teď bojuji o život.
Osud je obecně vnímán jako předem daný děj lidského života, který nelze změnit ani se mu nějak vzepřít. Je to filozofický a náboženský koncept, který předpokládá, že události nejen v našich životech, ale obecně na světě i ve vesmíru, jsou dopředu určeny.
