Téma: glosa
Jan Zelenka
Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat.
Měsíc březen se za několik dní bude s námi loučit, aby uvolnil místo svému nástupci dubnu. Březen je ve znamení prvního jarního dne, jarní rovnodennosti a především předvelikonočního půstu, který se nese celým měsícem. Je to čas očisty těla i duše a očekávání znovuzrození přírody.
Život plyne jako voda, den po dnu ubíhá a najednou člověk zjišťuje, že je zase o rok starší. Dny nové nepřinášejí jen události radostné, ale i kruté.
Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.
Také to tak někdy máte, že si bloumáte po venku, je vám po těle lehounce, cítíte se svěže, nic nebolí, samovolně se usmíváte? Jindy kousavý svetr vás něžně hřeje a něco ošlapané boty netlačí, ba naopak sedí, jako ulité?
Tak, jak postupuje čas, ubíhají nám léta a člověk stárne. A je, bohužel, stále méně událostí, které nám pozitivně ovlivňují život. Spíše se množí události, sice významné, ale mající většinou více, či méně negativní charakter. To je neúprosná realita života.
Jsou čtyři hodiny odpolední a venku se už stmívá. Trochu brzy. Zimní čas, který nemám moc rád. Na náměstí svítí výklady obchodů, rozbředlý sníh pokrývá celé náměstí, lidé jsou oblečeni do zimního a já sedím nyní sám ve své oblíbené kavárně Anděl. Nostalgie začínající zimy působí.
