Jak jinak než o politice, docela jsem s nimi souhlasila, už méně s tím, že svůj dialog vedli tak hlasitě, že bavili (otravovali) celý autobus. Naštěstí jeden z nich brzy vystupoval a druhý se zklidnil.

Vzápětí si ke mně „na čtyřku“ přisedla maminka s děvčátkem, tak pětiletým. 

Autobus se kodrcavě rozjel a v jednom místě je vidět na stráni pasoucí se  stádo bílých krav.

Maminka na kravičky upozorní holčičku.

„Mami a na co jsou kravičky?“

„No přece dávají mléko…“

„A co ještě dělají… a jaké jsou?“

„Jsou bílé, hnědé, rohaté…“

Chvíli je ticho.

Je vidět, že malá informaci zpracovává. Vidím na tvářičce jak ji to v hlavičce šrotuje. Kolečka se točí. A pak se jí rozzáří očka, už to má!

A  hezky nahlas, s jistotou dětské moudrosti, prohlásí:

„Bílé kravičky dávají mlíčko a hnědé dávají kakao!“

Vítězně se na mě usměje.

Sympatické na tom všem bylo také to, že maminka si s malou povídala a vůbec nekoukala do mobilu.