Jan ve spánku vdechoval opojnou vůni lip, chvějících se v červencovém vánku. Netušil, že sní, všechno bylo tak zřetelné a živé jako by bděl. Nádherný sen, ale jako vždycky pamatoval si z něj jen malý kousek, možná i proto, že více ani nebylo třeba. Na ten krásný a hojivý zlomeček pak vzpomínal celý další život.

Nikomu se v tom snu pro vlastní bezpečí nezmínil, že se chce vypravit na místo, které inspirovalo básníka Halase k napsání nádherného textu -  Já se tam vrátím. Kolik nesplnitelné, bolestné touhy obsahoval její poslední výkřik?

Já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím!

A protože byl Jan vždycky trochu cvok a měl volno, nic ho nemohlo zastavit. Musel ve svém snu vidět místo, kam se někdo chce vrátit i „poslepu“, toužil ochutnat to zázračno a zažít, jaká je v tom kousku země síla, že po něm dokáže člověk tak bezmezně prahnout. Jenže dojet v těch časech vlakem do Kunštátu, to už by bylo jednodušší stopnout si něco na měsíc. Pokud totiž šlo o důvěryhodnost jízdních řádů, bylo spolehlivější i věštění. Nakonec to po vyčerpávajícím úsilí zvládnul.

Zdálo se mu, že Kunštát je taková záložka červených střech v otevřené knize zelených kopců. A všude, kam dohlédl, viděl jen lesy, remízky, mírné vlnky polí a nebe, po kterém ve velké výšce zvolna kroužili dravci. Nádhera. Na hrob básníka položil kytku chrp, které natrhal na okraji dozrávající pšenice, uklonil se, a protože byl na hřbitově sám, nahlas poděkoval.

Právě tenkrát ho napadla ta myšlenka. Závratná, nekonečná, dobrá i nesnesitelná. Stál a myslel na člověka, který napsal tak krásnou báseň, ale ani to mu nepomohlo, aby se vykoupil, aby tu směl zůstat. Nic nám nepomůže, nic nás nezachrání a Jan si s největší možnou silou, jaké je jen myšlenka schopna, uvědomil, že on tu JE, že my tu na rozdíl od nich jsme, teď jsme tady, a že to je ten největší, nejúžasnější a vlastně jediný poklad, který má v životě cenu. Jediný. Nic víc není třeba, co by oni dali za jeden náš den, hodinu, vlastně jen sekundu žití a my jich máme nepočítaně. Zázrak.

Probudil se vzrušením nebo kdo ví, čím vlastně. Svítalo, a když začal znovu usínat, cítil jen, jak je nevýslovně šťastný.