Mé jméno je Duše. Já a mé četné družky bydlíme v různých teritoriích. Některé v Človíčkově, jiné ve Zvířátkově a naše vzdálené příbuzné v Rostlinkově. Občas se přihodí, že některá z nás se z Človíčkova ocitne v Předmětově a bydlí pak na věky v nějakém obraze, soše, knize, váze a podobně, a má-li štěstí, chodí ji ty z Človíčkova navštěvovat. To vám je nádhera, takové setkání po staletích!

„Máš hezké tělo,“ ozve se z obrazu v krásném rámu, „Jak se ti povedlo tak dobře zabydlet?“

A duše v těle zaplesá: „Takový krásný obraz! Má tak krásnou duši!“

„Vždyť jsem to já!“ volá duše malíře z obrazu.

Jenže duše z Človíčkova mají krátkou paměť. Musely by se zbláznit, kdyby si měly pamatovat všechny svoje životy. Občas je některým dopřáno tak leda nějaké to déjà vu. Obydlí mají prostorově stále stejná – dvě předsíně a dvě komory. Na svět koukají dvěma okny nahoře v majáku. Dokud se mohou prohánět v Červené řece, je všechno relativně v pořádku. Pokud se však řeka zastaví nebo někam odteče, musí si sbalit saky paky, rozloučit se za zvuku smutné hudby a jít číhat do porodnice či třeba na ARO, pokud jim nevadí secondhand. Některé baví být znovu malými dušičkami a začít pěkně od piky, jiné chtějí být hned dospělé a pronásledují posedlé záchranáře a šup hned za tou, co už si sbalila saky paky a hupsnou do volné dvě plus dvě. Což je ovšem riskantní podnik. Může se stát, že je to ubytování jen na několik měsíců, týdnů, ba jenom dnů a okna majáku se ne a ne otevřít, řeka se zastaví a hajdy ze smutného koncertu zase do terénu.

My z Človíčkova nejsme všechny stejné. Je mezi námi hierarchie. Nejvzácnějším druhem, něco jako v Rostlinkově duše šafránu, je duše čistá. Ta vám toho ale musela prožít, než se úplně očistila. Začátečnice jsou šmudly ušmudlané. Nic neví o životě, a tak se neustále něčím mažou. Bývají pyšné, hrdé, zlé, hamižné, panovačné, pomlouvačné, také závistivě a nepřející. Čím méně toho závažného duše prožila, tím je nafoukanější a těm čistým, skromným a pokorným se posmívá. Jsou prý hloupé, když si nechtějí co nejvíce užívat. Ale ony už si užily až až. Poznání, co je to pravé, pro co stojí za to žít, přichází totiž až jako odměna. Čím je duše čistší, tím více byla odměněna, a čím méně pak žádá, tím více se jí toho pravého dostává.

A co já? Jestli, tak jen trošku bývám špinavá…