Je to prosté. Bez víry nejde žít. A každý věříme nějak jinak, po svém. A je fajn si o tom povídat. Podle mě tou nejcennější vírou, pokud se k ní propracujeme, je víra v sebe sama, protože víru v Boha nám automaticky mohlo vnutit prostředí, v kterém jsme vyrůstali. Víra v sebe sama se prakticky projevuje, když jsme schopni něčeho dosáhnout a přičiníme se o to zejména díky svému vlastnímu úsilí. V prostředí církevním se až příliš zdůrazňuje naše podřízenost a spoléhání se na Boží pomoc, a už méně nebo vůbec fakt, že jsme Božími partnery. A partner je někdo, kdo si může dovolit samostatně myslet. To je pro některé velkým překvapením a jiní to považují za drzost a opovážlivost. Takže: víra v sebe. A - jsme partnery.

Další vírou je, že bude líp. Když je hůř nebo velmi špatně. Víra v to, že setrvání člověka na dně nemůže trvat věčně, že uvidíš světlo na konci tunelu, že z dluhů se trpělivou prací lze vyhrabat, že nepřízni osudu se dá čelit, že smůla se nemůže jednomu lepit na paty neustále, že zármutek a ztráta poslouží k novému začátku. Že když se nějaké dveře zavírají, jiné se vzápětí otvírají.

Víra, která je nám vzdálená je, že všechno, co se děje, má hluboký smysl, že to je v plánu. Mohu se uklidnit a přestat nadávat nebo si zoufat, když se neděje to, co právě chci. Víra, že navzdory všemu nepříjemnému, co se mi děje, bolesti, kterou prožívám, je o mě stále dobře postaráno. Víra, že jsou chvíle, kdy se mám snažit a chvíle, kdy nemám dělat nic a jen se dívat (což je těžší).

Domnívám se, že když jde člověk životem s otevřenýma očima, dřív nebo později mu dojde, proč se to nebo ono v jeho životě stalo. Týká se to i vyložených katastrof, které je mnohdy nemožné rozumově pochopit, vysvětlit a (ještě obtížnější ne-li nemožné) přijmout.

A tehdy dojde k tomu, že se člověk stane věřící.