Jak to asi chodí na "onom světě"?

A tak mě před časem napadla až morbidní myšlenka, co bude, až umřu. A místo spaní jsem popustil uzdu fantazii.

Až jednou umřu, nevím sice kdy a jak, moc rád bych se dostal do nebe. Pokud ovšem něco takového existuje. Zatím se ale tam nahoru určitě nechystám. Na to je pořád ještě fůra času. V našem reálném světě se mi docela líbí. I přes všechny současné zdravotní trable. Ale člověk nikdy neví. Navíc jsem v nějakém fejetonu četl, že ti největší lazarové žijí dlouho. To aby si ty všechny trable pořádně vychutnali. Mám tedy reálnou naději dlouhého života.

Přes to vše konec jednou přijde. Co bude potom? Tak jsem si pro své další působení vybral nebe. Protože je na to ještě čas, musím si všechno důkladně promyslet. Pokud ovšem uvažuji o nebi, musím akceptovat i existenci pekla. Jaké podmínky platí pro umístění v pekle, to skutečně nevím. Informace o tom jsem nikde neobjevil.

A tak uvažujme o nebi. Nejsem sice, i přes svoji velkou náklonnost k historickému civilizačnímu vývoji, znalec všech možných náboženských představ o posmrtném životě, ale z toho, o čem vím, co dobře znám, mám nejblíže k egyptské mytologii. Posmrtný život tam probíhá prakticky stejně jako v životě reálném, ale na kvalitativně vyšší úrovni. Tak přesně tohle by se mi líbilo. S křesťanským pojetím posmrtného života to sice příliš nekonvenuje, ale budiž. Myslet si to můžu. Ostatně, nikdo se ještě odtamtud nevrátil, aby nás informoval, jak to na onom světě vlastně chodí. A tak si mohu myslet cokoli.

Takže, až se jednou ocitnu tam nahoře, měl bych svůj další život nějak naplnit. Moc rád bych se tam setkával se zajímavými lidmi, kteří postupem času vstoupili hluboko do mého života. A kteří určitě do nebe patří.

Byli by to především spisovatelé. Skvělí průvodci mého mládí a mého dalšího života vůbec. S těmi českými by byla komunikace snadná. Ať už by to byli moji oblíbení spisovatelé Jan Skácel, Karel Čapek, stejně tak oblíbený básník Vítězslav Nezval, cestovatel Jan Havlasa a Karel Hynek Mácha by se tam dál škádlil se svou Márinkou. Nesmím také zapomenout na svého velkého kamaráda Jirku. Nebyl to sice žádný spisovatel ani básník, žádná význačná osoba, ale byl to zkrátka kamarád. Takové moje alter ego. Průvodce mého mládí. Na takové lidi se nezapomíná. Bohužel mne o hodně let předešel.

Byl bych rád i za hospodského pana Janáče, abychom si mohli tam někde sednout a v klidu si popovídat u dobrého pivka. Nemusel by to být ani plzeňský Prazdroj, úplně by mi stačil, dnes už neexistující, výtečný kralupský Vltavan. Nevím ovšem, jak je to tam na onom světě zařízené. Jestli tam mají i hospodu. Ale tyhle světy jsou, podle dostupných informací, vesměs velmi příjemné a lepší než ten náš svět pozemský. Nesmí tam totiž být žádné násilí ani války, a hlavně žádní politici a ideologie. Ale pokud jsem si vybral ten příměr s egyptskou mytologií, tam by toto vše mělo být.

A ještě dvě osoby bych tam rád viděl. Ta jedna byla sice o něco mladší než já, ale na cestě na onen svět mne bohužel už dávno předešla. Moje žena by na onom světě byla opět zdravá, plná síly a energie a ten bájný svět by byl najednou plný slunce. Tím spíš, že by tam byl i náš syn Honzík, který nás velmi časně opustil.

Nevím ale, jak by probíhalo setkání s lidmi, kteří určitě neuměli a tam nahoře stále neumí česky. Také proč. Je zajímavé, že by to byli především Francouzi. A opět by to byli spisovatelé. Někteří z nich mi jsou stále hodně blízcí. Technika totiž nebyla nikdy v popředí mého zájmu. Moc rád bych tam pozdravil třeba Julese Verna, popovídal si s romantikem Pierrem Lotim o jeho četných láskách, dozvěděl se o inspiračních zdrojích děl Romaina Rolanda nebo Viktora Huga a určitě bych si vzpomněl na další.

Našlo by se pár jedinců i z jiných jazykových oblastí. Třeba Jack London, cestovatel Richard Halliburton, básník Shelley nebo Ernest Hemingway. Z literatury severské určitě Selma Lagerlöfová nebo Martin Andersen Nexø. Jo, to by se to povídalo. A k tomu bych přidal i nějakého skvělého antického filozofa. To by byli moji vyvolení. Pokud bychom si ovšem rozuměli. Ale předpokládám, že tam nahoře je dobrý servis. Možná tam mají i překladatele. Nevím. Ale určitě tam nemají parlament a volby. To už by pak bylo spíše peklo.

Všechny spisovatele bych ale asi nestihl. Byly jich mraky. Škoda. Když jsem u maturity odevzdával seznam své četby, byl tam přesně jeden tisíc knih. A další jsem připojil posléze v pokračování svého života.

Knihy bych tam asi psát nemohl. Škoda. Když jsem si uvědomil, kdo by je vydával a kdo by je četl, tak jsem se zase uklidnil. To by už nebylo nebe.

Počasí by v tom nebi bylo něco mezi jarem a létem. Vzduchem by létali andělé a nosili sklenky dobrého vína. Že by tam, třeba, létaly i andělky? To by bylo fajn. A určitě by mne tam nebolela záda. Prosím vás, v nebi?

Pořád jsem ale nemohl usnout. Tak jsem vstal, namíchal si sklenku střiku a pokračoval v nebeském rozjímání. Ani nevím, kdy jsem vlastně usnul. Zdál se mi zajímavý sen. Kupodivu jsem si ho ráno dokázal vybavit. Byl pochopitelně o nebi. A byl trochu zvláštní. Než jsem totiž došel k nebeské bráně, která byla zavřená, musel jsem projít jakousi vrátnicí. Za stolem tam seděl anděl a strčil mi do ruky dotazník. Kupodivu mluvil česky.

„Nejdříve vyplňte všechny kolonky. Pak posoudíme vaši způsobilost pro nebe. Jsme sice vševědoucí, ale co je psáno, to je dáno.“

Zběžně jsem se na dotazník podíval a pak jsem ho znechuceně vrátil vrátnému andělu. A měl jsem přitom chuť být neslušný. Tak ona je byrokracie i v nebi!

„Zkuste to u někoho jiného, já si jdu omrknout nejdříve peklo. Když tak se vrátím.“

Tenhle okamžik mne opět probudil a vrátil do reality. Šel jsem si raději otevřít karty na počítači. Naše současná životní realita, i se všemi problémy, ta přece jen není tak špatná, pomyslel jsem si při tom. Chvíli tu máme nebe a chvíli zase peklo. Všechno se dá ovšem přežít. A hlavně ve zdraví.

Jak to asi chodí na "onom světě"?

*

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více