Realita současných dnů filtrovaná medii. No nic, mám vlastní zdroje pozitivních zpráv a zážitků a dnešního rána to byl email.

„Ahoj Janinko, při hledání nějakých prázdných sešitů jsem narazila na pár školních sešitů, schovaných na památku. V technologii jsem našla založený obrázek. Kromě pisatelského nadání jsi uměla i pěkně kreslit, jak dokazuje Tvůj výtvor, který přikládám v příloze. Připomněla jsem si s lítostí, omylem vyhozené básničky, které jsi mi složila. Přeji hezký den,“ psala spolužačka z průmyslovky.

V příloze byla moje kresbička kocoura. Dojalo mě to. Nejen fakt, že moje nejlepší kamarádka schovávala obrázek tolik let, ale i neočekávaně intenzivní příval teskné touhy po návratu zpět do dne před více jak šedesáti lety, kdy jsem si z povinné bramborové brigády vezla domů kotě. Kocourek dostal jméno Moura podle krásného šedo-černého kožíšku.

                                                               Ilustrace: Jana Kollinová

Maminka z nového přírůstku velkou radost neměla. Chovala v té době kanárky, které občas nechávala volně létat po bytě, což příchod malé šelmičky dost zkomplikoval, ale Moura velmi brzy pochopil, že ptáčci doma jsou „zakázané ovoce“ a jejich existenci ignoroval. Někdy, když si myslel, že ho nikdo nevidí, seděl před klecemi, hypnotizoval opeřence a rozčileně švihal svým mohutným pruhovaným ohonem o podlahu.

Nikdy se z něj nestal líný kocour domácí. Užíval si svobody a volnosti kdy se mu zachtělo. V té době jsme bydleli v přízemí starého činžovního domu a právě přízemí umožňovalo prakticky celoročně vyskočit pootevřeným okénkem na záchodě na střechu přilehlé sousedovy kůlny a odtud zmizet do okolních zahrad. Když byly mrazy, seděl na střeše kůlny a čekal, až ho někdo pustí domů. Stalo se pravidlem, že někdo z nás se šel před spaním podívat, jestli kocour nechce domů. Někdy se neobjevil i několik dnů a když se vrátil byl na něj žalostný pohled. Špinavý, vyhublý, špička ouška pryč, jindy brok v kožíšku, ale sebevětší útrapy jej neodradily od dalších několikadenních dobrodružství.

Jednou nás vyrušily zvláštní rytmické zvuky v předsíni. To Moura tlapkami obalenými asfaltem jako kastanětami vyťukával příběh předešlé noci, včetně stížnosti na zákeřnou přeměnu lepenkové střechy v dehtovou past. Trvalo dlouho, než se nežádoucích bačkor zbavil a to díky potírání tlapek rozpuštěným máslem, což přijal jako chutný doplněk syrové potravy z vlastních lovišť.

Doma se prakticky nestravoval, vzal si od maminky jen kousek syrového masa a potom jeho díky nebraly konce. Třel se jí o nohy, vrněl a lísal se, i když vůbec nebyl mazlivý. Byl to jejich rituál. Maminka pootevřela dveře do předsíně, ale jen takovou malou škvírku a smála se, když se Moura doslova propasíroval do chodby a po střechách kůlen zmizel do tmy.

Jak to některé volně pobývající kočky dělají, tak i náš dobrodruh přinášel z nočních toulek úlovky. Nevím, zda se chtěl pochlubit nebo podělit, ale chutě měl prapodivné. Zakousnutá myš, okurka, kousek párku, vajíčko nebo pořádný kus bifteku. Postupně různé přílohy zredukoval a nosil nám jen biftek. Později jsme se dozvěděli, že v blízké suterénní bulharské restauraci vyšetřovala VB krádeže masa ve větším rozsahu. Nemyslím si, že by to zvládl náš kocour spolu s kočičím bratrstvem z širokého okolí, spíš byl jen dalším zjodějíčkem. Restaurace zamřížovala okna, opatřila je sítěmi a mi měli doma na výstavce už jen myši. 

S kocourem jsme se nenudili do posledního dne. Šelma žila svůj nádherný dobrodružný život naplno, byla součástí rodiny. Těžce jsme nesli, když jednoho dne silný a zdravý vyšel do noci a už se nevrátil.