Měla jsem se vyučit v oboru tkadlena a taky jsem se tkadlenou vyučila. Na učební obor jsem šla tak nějak víceméně – no spíš více než méně – na truc mému třídnímu učiteli ze základní školy. Tvrdě mě odpálkoval, když jsem mu prozradila, že chci být fotografkou. Ano, v té době to byl učební obor. A můj třídní mi řekl, ať to ani nezkouším, že tam berou jen žáky s tělesným postižením. Ať si dám přihlášku na nějakou střední školu. A já si řekla, to zrovna. A šla jsem na školu, která absolutně nebyla pro mne.

Učení mi nedělalo potíž, ale práce mě nebavila. Na učilišti nebylo moc mimoškolních aktivit a v té době byl skoro každý mladý člověk v ČSM, byli jsme svazáci. Byla to samozřejmost a žádná pohroma. Já jsem brzy, zřejmě pro mou prořízlou pusu, dostala i nějakou funkci ve výboru. A po nějakém čase jsem byla zvolena do Okresního výboru.

Psal se rok 1968.

Byli jsme mladí, nadšení, nespoutaní a mysleli jsme si, že předěláme svět.

Přišel podzim 1968 a to už se tak nějak po srpnových událostech vědělo, že se něco pokazilo. Že to zase tak velká legrace nebude. Že nám znovu utáhnou kohoutky. Ale ještě jsme chtěli věřit, bouřili jsme se a dusili v sobě nenávist, přestože už revolta neměla cenu.

V říjnu 1968 na oslavy vzniku samostatné republiky Čechů a Slováků byla na Hrad pozvána delegace mládeže ze všech krajů, dvě stě mladých lidí. Za okres Šumperk jsem byla vybrána já. Byla to pocta? Byla. Kdo by nebyl rád, že pojede do Prahy k prezidentovi. Ludvík Svoboda byl hrdina v pravém slova smyslu. Prezident, k němuž se upínaly naše naděje.

Co my jsme mohli vědět?!

A tak se stalo. Nejdříve jsem jela do Ostravy, kde jsem se připojila k severomoravské delegaci jako nejmladší člen. Bylo mi právě krásných sedmnáct let. Vyfasovala jsem dárek pro soudruha prezidenta, v podlouhlé krabici nějaká soška snad horníka, která mi málem vypadla z ruky, protože byla nečekaně těžká.

Do Prahy jsme letěli letadlem, byli jsme přece delegace.

A pak to přišlo. Byla jsem vybrána k předání kytice soudruhovi prezidentovi.

Sobota 26. října 1968 – přesně v den mých 17. narozenin jsem před všemi těmi lidmi předávala prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi obrovskou kytici rudých růží a karafiátů.

Pro mne, obyčejnou holku z malé vesnice od polských hranic to byl neuvěřitelný zážitek. Fotoaparáty cvakaly a já ani nevím, jak jsem přežila své dvě minutky slávy.

A pak přišlo vystřízlivění.

Praha 19. leden 1969.

Jan Palach.

Od té doby jsem žádnou veřejnou funkci nezastávala.