Fotoreportáž: Jeseníky z výšky

Jsem ve věku, kdy si plně uvědomuji, že je ještě mnoho věcí, které bych chtěla vidět a zažít. Ale také si uvědomuji, že mnohé z nich se odsunou do kolonky „nesplněno“.

Přišly mé sedmdesátky a já jsem dala všem jasně najevo, že nepotřebuji žádné dary a hlavně ne nové vychytávky do domácnosti. Kupodivu mě moji nejbližší poslouchali a dostala jsem od nich zážitkové dárky a jeden ryze praktický. Předplacenou taxi službu. Já, která za celý svůj život jela taxíkem jednou, možná dvakrát. Takže na nákup do města autobusem a zpět s nákupem taxíkem. Vlastně pro mne bezva zážitek.

Jedním z těch zážitkových dárků, který mi udělal opravdu radost, byl poukaz na vyhlídkový let. Letiště máme od domu asi dva kilometry, ale každá cesta, co k němu od nás vede, je do strmého kopce.

První pokusy vyletět nad krajinu v krásných dnech pozdního podzimu selhaly, ač se to dole nezdálo, nahoře byly jakési vzdušné proudy a ty nedovolovaly létat vyhlídkové lety.

Je sobota, 27. listopadu 2021. Probouzíme se do krásně zasněžené krajiny, všude leží bělostný sníh. Zem přikrývá duchna skoro dvacet centimetrů tlustá, nehřeje, studí. K tomu se nad obzorem vyhoupne jásavé sluníčko, obloha je modrá jako v létě na Jadranu. Vyrážím ven, i když jsem po třetím očkování a měla bych se raději šetřit. Cítím se však dobře a moje fotografické srdce mi nedá zůstat doma. Pro jistotu kromě věrného Rexe beru s sebou i ještě věrnějšího manžela.

Procházkou jdeme přes mikulovické louky, které jsou mým častým ranním cílem. Když jsme asi v polovině procházky a já nepřestávám žasnout nad krásou zasněžené krajiny a nad modrobílým obrazem kolem nás, proběhne mi hlavou myšlenka – vyhlídkový let. Okamžitě nadšeně volám pilotovi, ale ten mě postaví zpět na zem. Napadlo moc sněhu, dráha se musí nejdříve uklidit. Mám zavolat v pondělí! Nic se nedá dělat. Procházkou pokračujeme do obchodu a teprve pak se vracíme kolem řeky domů. Dorazíme domů v 10:20, rychle chystám pozdní snídani. Ještě jsem si ani nekousla a zazvoní mi mobil.

„Paní, přijeďte na letiště, můžeme letět.“
„Teda jo! Bude mi to trvat minimálně půl hodiny, než se tam dostanu.“
„Vy nemáte nějaký prostředek, kterým se sem dostanete?“
„Mám, nohy!“
„Tak jo, počkám.“

Bleskově přehodím ve fotoaparátu baterii, aby mi snad neklekla někde v oblacích. Lámu rekord v oblékání a v 10:57 vyrážím z domu. Ujdu asi čtyři sta metrů a uvědomím si, že nějak špatně vidím. Na nose mi trůní brýle na čtení, brýle na dálku jsou kde? No přece doma. Mám se vrátit?! Ani náhodou, v tom sněhu by to bylo velké zdržení. Sundám brýle a chvátám dál.

Přede mnou je opravdu pořádný krpál, nohy v pohorkách se mi na zledovatělé silničce rozjíždějí jak pijanovi na cestě z hospody. Postupně sundávám čepici, rukavice a spěchám, co to dá. Jsem v půli kopce a pořádně propocená, ale nevzdávám se. Jen si připomenu, že sobota měla být dnem odpočinku po očkování. Konečně vidím budovu letiště a slyším vrnění letadélka. Jenže k letišti vede moje cesta oklikou a zkrátit si cestu přes pole v dosti hlubokém sněhu si netroufám.

Co vám mám povídat. V 11:34 už sedím v letadle. Zpocená, udýchaná, ale jsem v letadle. Jenže se doslova odpařuji a musíme počkat, mlží se nám okna. Pilot je hezký mladý muž s úsměvem filmové hvězdy. Chová se ke mně galantně a mile.

Velkými dopravními letadly jsem už letěla několikrát, ale takovou malou skoro hračkou poletím poprvé. Nebojím se. Těším se. Zatím je pěkně a já doufám, že si let náležitě užiji a něco snad i koukatelného vyfotím.

Pojďte se podívat na Jeseníky z výšky, pojďte se podívat na svět z ptačí perspektivy. Alespoň na chvíli nechejte všechno negativní hluboko pod námi, tak, jak jsem to udělala já.

Let trval třicet minut a vystoupali jsme až do výšky 1500 metrů, a to proto, aby s námi neházely vzdušné proudy. Kopce a kopečky obtékala mlha, mazlila se s nimi a zakrývala mi výhled. Lidské příbytky se choulily mezi kopci a na krajinu se pomalu snášela šeď.

Letěli jsme ve směru Jeseník – Rejvíz – Praděd – Zlaté Hory – okruh nad Mikulovicemi. A já si slibuji, že na jaře si to zopakuji. Stálo to za to.

Zpáteční cesta z letiště domů byla pohodová, na poslední fotce je auto, kterým mě zavezl pilotův kamarád domů.

Poslední fotografie je pořízena o půl jedné, je pošmourno a zataženo. Jsem dítě Štěstěny.