To jaro bylo hrozné! Vlhké, studené a plné bolesti. Potřetí jsem směřovala na zubní polikliniku k nepříjemným zákrokům se zanícenými dásněmi. V sousedství kliniky, za zamřížovanými vraty, zuřil pes. Zastavovala jsem se totiž u vrat veliké zahrady a sledovala, kdy konečně rozkvete obrovská magnólie.

"Přestaň řvát!" Okřikla jsem ho. 

"Nevidíš, že ti nic neberu?"

Pes podivně vyskakoval na mříž a cenil na mne své krásné bílé tesáky už třetí den. Cestou zpět jsem se nezastavila, slzy v očích, krvavý kapesník na ústech.

Další ráno jsem se vlekla opět k zubní lékařce. Pes přiběhl k mříži, celým tělem do ní narazil, zavěsil se na ni jednou tlapou, vrčel.

"Ticho, ticho, to se dělá, vrčet na mne, když  mám takovou bolest?! "

A vycenila jsem na něj své obroušené zuby a oteklé dásně.

" Něco ti nesu."

Vhodila jsem za vrata pár dobrůtek, které zbyly po naší Tašje. Pes odkulhal, posbíral si je a já si všimla, že má přední tlapu pozdviženou, oteklou a mokvavou.

"Ježíši pejsku,  vždyť ty máš taky bolest!"

"Proto jsi tak zlý...i já se zlobím na celý svět."

Cestou zpět jsem pro slzy neviděla a spěchala trpět do svého soukromí.

Víkend jsem přežila s prášky na bolest a desinfekčním roztokem. Pondělní ráno bylo plné slunce. Za mřížovými vraty se vztyčil pes,  párkrát zaštěkal a zmlknul.

"No vidíš, hodný pejsek, poznal jsi mě, viď? Ukaž tlapku".

Pes pojídal mé dobroty a já viděla tu hrůzu. Zduřelá tlapka, ze které trčely drápky jako trny z hnisavé rány. Cestou zpět jsem u vrat zazvonila. Nikdo nebyl doma.

Tak jsme se setkávali se psem nějaký čas. Nosila jsem ubrousek namočený v heřmánku, ale pes až ke mně nepřišel. Házela jsem ho tedy na dlaždici u vrat, kam packu vystavoval slunečním paprskům.  Někdy ji měl zavázanou, fáč vlekl za sebou, nebo přivázanou za krk na šňůře. To kulhal s námahou, hlavu skláněl až k zemi, ale vždy si přišel ke mně pro dobroty.

"Tak nevím, pejsku, kdo z nás má větší trápení,nechceš si to vyměnit? Ty se aspoň najíš, dají ti masíčko? Já už ty kaše nemohu ani vidět!"

Mé návštěvy u lékařky se prodlužovaly, než rentgen ukázal, že může dojít ke konečnému zákroku. V zahradě pomalu odkvétala nádherná magnólie. Bylo tam ticho, pes zmizel. Nechtěla jsem vědět proč a  kam..

Uběhl víc jak rok. Je podzim a já chodím bez obav k mé zubní lékařce. Vykračuji si kolem velké zahrady, kde opadává magnólie a tu zpozoruji pohyb. K mříži přiskákal krásný pes o třech nohách. Levou přední nohu má amputovanou u samého ramene, rána je zahojená, osrstěná.

"Pejsku, kamaráde, zlatíčko...tak jsme to oba přežili, viď...a já pro tebe nemám dobroty, já myslela..."  a cenila jsem v úsměvu na něj své bílé zuby. Díval se na mne. Takové krásné podzimní  shledání!