Přijede návštěva, porozhlédnu se po nějakém kulturním vyžití, řekla jsem si, když Jitka oznámila svůj příjezd. Na reklamním válci jsem objevila barevný plakát s operní pěvkyní Andreou Kalivodovou. Vím, o koho jde, to bude zážitek! Slušelo jí to v krásném rokokovém kostýmu. Dál jsem to neprohlížela a běžela koupit vstupenky. Byly levné, ale takové bývají, protože město koncerty dotuje.

Vyšprndily jsme se s Jitkou do kostýmů a šly včas, abychom dobře viděly a hlavně slyšely. Sál byl plný, všichni jsme očekávali hudební zážitek. Přišel moderátor, řekl pár slov a konečně přišla pěvkyně. Sympatická mladá žena, plná energie, posadila se ke stolku do křesílka, v černé krátké sukni a pruhované halence. A jejda, blesklo mi hlavou, ta asi zpívat nebude. Šlo o talk show s hvězdou, pouze o povídání o její práci, rodině... takový bulvár naživo. Nuda. Pak  moderátor, který se mimochodem ani nepředstavil, vyzval obecenstvo, zda se chce na něco zeptat.

"My jsme se těšili na vaše zpívání, vaše soukromí nás nezajímá," pravila jedna paní. "Máme rádi operu, známe vás a přišli jsme poslouchat váš zpěv," řekla další. "Jsem velmi zklamaná, tolik jsem se těšila, že vás uslyším zpívat, pěvkyně by měla zpívat, ne povídat..."

Moderátor byl v koncích, něco blekotal. Andrea Kalivodová vysvětlila, jak vyhověla bůhvíkomu, kdo organizuje takovéto "hvězdné" večery, a přišla tedy o sobě povídat. Pak vstala a bez doprovodu, rozezpívání a naštvání zazpívala krásným silným hlasem árii z Carmen, až nám šel mráz po zádech...

Ledy roztály. Potlesk byl silný, z hlediště se ozvalo: Děkujeme! A paní Kalivodová zpívala, usmívala se a asi po šesté árii zazpívala krásnou ukolébavku. Sklidila ovace a sympatie všech. Je to umělkyně, jak má být. Krásná, milá, vstřícná a umění v jejím podání je skutečně uměním. Získala si ohromnou vážnost, slíbila, že přijede zpívat, a že ji těší takový zájem o její pěvecké umění.

Po představení jsme se procházely s Jitkou po kolonádě a docela jsme byly z toho zážitku až dojaté. Hodně jsme si povídaly i o sobě, pootevřely jsme okna našich třináctých komnat  a pohledy a výhledy z těch oken jsme hodnotily moudrostí seniorek. Pak jsme to spláchly deckou cinzána v secesní kavárně.

V neděli bylo nádherné počasí. Výlet k hradišti Slavníkovců do Libice nad Cidlinou se vydařil. Já jsem sdílela radost s Jitkou z toho, že jsme tam našly dům č. 8 a statek, kde se narodila Jitčina maminka. Odpoledne se k nám přidala moje kamarádka a vzájemné sympatie i posezení se zmrzlinou završilo naše setkání. Jsem ráda, děvčata, že jsem Vás prostřednictvím i60 poznala.

PS: A jaký je můj výhled z oken, jak o něm psal Jan? Pokud budou žít krajané v naší vlasti bez vzájemné nenávisti, v úctě a lásce k naší překrásné zemi, pak věřím tomu, že  dokážeme zvládnout i těžkosti doby.