Ilona Ondráčková
„Stáří pro mě není žalářem, ale balkónem, z něhož vidím dále i lépe.“
Marie Luise Kaschnitzová
„Vzpomínání tvoří protiváhu k bezmoci života“
Emil Angehrn
Obec: Praha
Robotka Máňa způsobně seděla v kuchyni na pohodlné židli u stolu. Na první pohled se zdálo, že pozoruje svými kamerkami důmyslně ukrytými v průzračně modrých panenkách očí západ slunce z okna.
Ilona Ondráčková
Z hlubokého snu mě probouzí jasná zlatavá záře, která vchází tabulkou skla přímo do mé ložnice. “Aha” pochopila jsem, když mé oči opět přivykly světu lidí. Zapomněla jsem zhasnout lampu s hvězdou na parapetu.
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové zastávce. Přišla jsem s předstihem, jako vždy a všude, a využila jsem těch deset minut k malému občerstvení. V žaludku mi kručelo a byla mi zima. Pofukoval studený vítr.
„Tatínku, a jsou tady i žraloci?“ ptá se zvědavě holčička v jeho náručí. Drží se pevně jako klíště a rozhlíží se okolo sebe. Voda proudí směrem na Prahu a je v pozdním odpoledni tmavá s nádechem do zelena. Na dno nedohlédneš.
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně, jako jsou jimi dětská srdce naplněná až k prasknutí? Možná, že ano. Určitě je to možné alespoň ve vzpomínkách.
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v Českých Budějovicích po Piaristickém náměstí blonďatá tříleťačka. Vyhlížela muže se zvířátky, které doma k dispozici neměla.
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete, zůstalo? Lidem, kteří vám byli nejbližší? Popřípadě dalším generacím, pokud jsou vaše ambice vyšší, než je hodnota vašeho IQ i EQ dohromady?
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu chvíli bylo pouze mým zbožným přáním. Ve skutečnosti jsem uklouzla po vlhké dlažbě a jela jsem k zemi jako namydlený blesk. V mé malé dušičce i v těle se jako by život zpomalil.
