Hana Charvátová, redakce
Pokud by měl v životě štěstí, mohl teď coby stoletý slavný umělec přijímat gratulace a dary. Jenže mu byl dán talent, šarm, inteligence, humor, ale štěstí bohužel ne.
Hana Charvátová, redakce
Mít doma knihovnu patřilo k výsadám vzdělaných a lépe situovaných rodin. Nyní v mnoha bytech knihovny nenajdeme. Což ale neznamená, že by Češi nečetli a neměli ke knihám vztah. Naopak.
V dětství byla obklopena luxusem, v dospělosti obdivem, pak opovržením, kritikou, bídou a alkoholem. Zemřela osamělá, bez rodiny, bez přátel. Ale přesto zůstává nesmrtelná a její filmy se líbí stále, a to i novým generacím.
Posledních sedm let života strávila na lůžku. Kvůli mnoha zdravotním obtížím už nemohla chodit, přesto stále přijímala hosty. Bavilo ji vzpomínat, žertovala, sledovala televizi.
Život této dámy byl jako na houpačce. Zatímco diváci ji milovali, prožila trápení. Kdyby v době jejího života existoval bulvár, plnila by jeho první stránky.
Člověk žije, žije a najednou je z toho taková hovadina, až oči přecházejí. Tento Gogolův citát měla ráda a často ho používala. Byla vtipná, moudrá, ale ne každý jejímu stylu humoru rozuměl.
Když jí lékaři oznámili, že má rakovinu, rozhodla se, že o tom řekne jen nejbližším. Nepřála si, aby se její nemoc stala věcí veřejnou. Pro diváky tak byl její odchod ze světa překvapením. A je to dobře. Aspoň si ji navždy pamatují jako tajemnou, nedostupnou krásku.
Byla krásná, vtipná, chytrá. Divačky okukovaly, co měla oblečené a chtěly vypadat jako ona. Byla televizní hlasatelka a to v šedesátých letech znamenalo, že ji znal prakticky každý. Jenže pak přišel rok 1968, okupace sovětskou armádou a každý si musel rozmyslet, jak se k ní postaví.
