Marie Martschini
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní prázdniny. A věřte, či nevěřte, i tenkrát bývala pořádná horka. Na to byli ovšem lidé na vsi dobře vybaveni.
Marie Martschini
„Konečně se do toho dám !“ To jsem si před nedávnem řekla při procházení starých fotografií, údajů a útržků vzpomínek na své předky, které jsem si prozíravě zaznamenávala v dobách, kdy má maminka ještě žila. Musela jsem se k tomu ještě nějakou dobu odhodlávat, ale pak…
Moje babička měla pod šátkem veselé, šibalské oči, na sobě zástěru, na nohou tlusté vlněné ponožky a dřeváky. Moc se mi líbila, byla hodná, laskavá a moc pohostinná, nikdo od nás neodešel s prázdnou; ať to byl pošťák, veterinář, či sousedka.
V době mého mládí a dospívání se móda moc neřešila. Vyrostli jsme všichni v teplákových soupravách, které se nosily i do školy. V zimě byly teplé, bavlněné, dole na gumu.
