Anna Novotná
Ráda poznávám a prožívám, v přírodě i ve společnosti. Dobře vycházím s lidmi i sama se sebou, jsem v pohodě, baví mě žít, ale po přestěhování mi chybí blízký kontakt s vrstevníkem a vzájemná podpora.
Obec: Čáslav
Povolání: OSVČ kultura
Věk: 72
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého začátku, ale abych se nerouhala, mohlo to být ještě daleko horší, a když se mi koncem studií podařilo z toho utéct, spadla jsem z bláta do louže, tedy do manželství, a na dalších dvacet dva let, do dospělosti dětí, tak „měla vystaráno.“
Anna Novotná
Láska kvete, to je jisté, ale jaká je ta láska, kdy kvete a jak je to s tím věkem? Když se tak ohlédnu za svým životem a jeho láskami, mám dojem, že z toho spíš vykvetu já!
Je to už hodně dávno, ale ten magický výhled z kopce Horka, ničím nerušený na všechny strany, kde Křižanovská vrchovina plynule přechází v Jevišovickou pahorkatinu, mám stále před očima.
Když jsem byla úplně malá holka, viděla jsem její oválnou fotografii v prostém tmavém rámu. Visela na stěně dědečkova podkrovního pokojíku se zkosenými rohy. Ta strohá tvář bez úsměvu, s krátkými vlasy, postrádající jakékoli jemné ženské rysy, na mne působila mužsky přísně a budila ve mně obavy.
Mám na mysli rande „naslepo“. To jednou nakupuji v samoobsluze jako obvykle, když mi padne zrak na barevnou obálku časopisu na stojanu před pokladnou, kde automaticky čtu titulek: "Chlap na inzerát – když jsem ho uviděla, chtěla jsem utéct!"
Tak jsem ho dostala, konečně! Ve třetím roce jeho všudypřítomnosti, po třetím očkování. Kolikrát mi během té doby přišlo na mysl známé covidové rčení, že otázka nezní zda, ale kdy.
