Hana Švejnohová
Sedím v bistru autoservisu a mám před sebou nejméně tři hodiny čekání na pravidelnou servisní prohlídku, včetně mytí. A protože s tím počítám, beru si s sebou počítač. Čas mi tu s ním utíká mnohem rychleji a hlavně zcela nerušeně… na rozdíl od domova.
Hana Švejnohová
Tak mě nakonec přecejen vyhecovala. Moje dcera. Ona natěšená v Brně, já ve své polohovací posteli za Prahou. Včera večer tři minuty po osmé mi od ní přišla zpráva na WhatsApp: Za chvilku nám to začíná…
„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“ aneb Srpnová neděle. Vladislav Vančura a František Hrubín. Napadají mě oba tito čeští klasikové, které mám chuť parafrázovat v úvodu svého neveselého příspěvku. Protože tohle léto je pro mě vskutku všechno, jenom ne rozmarné.
Už zase váhám, jak uchopit téma, kterému bych ráda dala úsměvnou pointu, přestože dění kolem nás příliš důvodů k úsměvu nedává. Ale jak říká Paulo Coelho – psát znamená vidět jasněji. A to znamená taky snést případnou kritiku toho, co pisatel pustí do světa…
Za čtrnáct dní se opět bude – tu více, tu méně – oslavovat žena. V mezinárodním měřítku. A já jsem se při té příležitosti a s náležitým předstihem rozhodla pro cizí peří, kterým bych se ráda pochlubila. Protože mi to připadá nejen nanejvýš aktuální, ale přímo nutné…
Tak jsou zase za námi. Už druhé Vánoce s covidem. I bez něho člověk občas přemýšlí, jestli se po více než třiceti letech nevymanit z rodinných tradic. Natož pak, když je ohrožuje neúnavně mutující virus.
Zrovna nedávno jsem se rozhodla, že s přibývajícím věkem a postupně ubývajícími vrstevníky začnu iniciovat setkání s lidmi, kteří nějakým způsobem patřili do mého života. Ať už z řad dávno nenavštívených příbuzných nebo někdejších přátel a kamarádů. S jedním z nich jsem to bohužel nestihla.
Mému vnukovi je právě čerstvých sedm let. Letošní září mu však nepřineslo jenom narozeninovou oslavu, ale také začátek školní docházky.
