Můj tatínek byl pracovitý člověk, i když byl již řadu let v důchodu, rád pomáhal bratrovi na chalupě v horách. Býval tam celé léto, my jsme za ním střídavě jezdili, jak jsme mohli.

Já jsem v té době měla tříletou dcerku a odjela jsem s ní a s maminkou na rekreaci do Krkonoš. Po týdnu jsme se vrátily domů, byla sobota. V neděli jsme seděly s maminkou při odpolední kávě, když se nebe černě zatáhlo a úplně se setmělo. Začala veliká bouře, lilo jak z konve, blesky se křižovaly, hrom bil a dokonce uhodilo do našeho domku, viděla jsem, jak blesk sjel po hromosvodu do země.

Bylo to strašné. Vzpomněly jsme si na tatínka, zda je v horách také tak hrozně. Bouře přešla, druhý den jsme šli normálně do práce. Vůbec jsme nevěděli, že tatínek při té hrozné bouřce zemřel na infarkt. Nikdo nám nic nesdělil, sestra v nemocnici, kam sousedé tatínka nechali převézt, nějak zapomněla...

Tak tam tatínek ležel sám až do čtvrtka, kdy za ním jel normálně bratr a teprve se dozvěděl, co se stalo. Byla to rána z čistého nebe. Zařídili jsme rychle pohřeb a já byla smutná, že jsem se už s tatínkem ani neviděla.

Za několik dnů po pohřbu jsem se uprostřed noci probudila z živého snu. Zdálo se mi, že jsem jako obvykle vařila v kuchyni a slyšela zřetelně, jak vržou naše dřevěné schody způsobem, jakým chodil tatínek. Taky ano, vešel do kuchyně, usmál se na mne a sedl si na svoje místo ke stolu, kde vždy sedával a čítal noviny. Já byla udivená, protože i ve snu jsem si uvědomovala, že zemřel. Překvapeně jsem řekla: "Tati, co tu děláš, vždyť ty jsi přece mrtvý! Všem jsem to napsala." Zároveň jsem usilovně přemýšlela, jak všem co nejrychleji sdělím, že tatínek žije. On se zase jen na mne hezky usmál a já se probudila. Vůbec jsem nevěděla, zda to byl jen sen, stále jsem tatínkovu přítomnost nějak cítila.

Dodnes věřím, že se tatínek se mnou přišel rozloučit.