Některé věci nejsou jen věci. Jsou to tiché bytosti, které jsem si kdysi vybral – nebo ony mne. A teď, když už dávno neslouží, když překážejí a zabírají místo, cítím se jim přesto povinován věrností. Někde v koutku svědomí mi hlodá pocit, že opustit je by bylo nevděčné. Jako bych je měl opatrovat za to, že mi stáli po boku v časech, které si už ani pořádně nepamatuji.

Tak jsem otevřel skříňku s nepoužívaným sklem. Vyvalila se na mně směsice nepravidelných tvarů, log a skleněných vzpomínek. Tedy přesněji – sklenice. Malé, velké, křehké, krabaté, některé s ouškem, jiné s nápisem „Festival růžových vín – Hustopeče“ nebo „Köln - Sportmesse“. Ještě než jsem stačil sáhnout po první, ozvalo se sborové zakašlání. Takové to decentní, jakým si chce někdo říct o slovo, aniž by byl přímo nezdvořilý.

„Promiň, ale snad se nás nechceš zbavit?“ ozvala se štíhlá sklenka s vínově červeným nápisem „Barolo e Amici“. Mluvila lehce povýšeně, s italským šmrncem. „Já tu byla první. Limitovaná edice. Ty sis mě tenkrát koupil, i když jsi už měl tři téměř stejné.“

„Ano,“ přidal se menší džbáneček s prohnutým ouškem, „a mě jsi přivezl z toho kempu od Třeboně, pamatuješ? Říkal jsi, že mám ‘neodolatelné rurální kouzlo’. To byla tvoje slova, cituji!“

„Všichni tu máme příběh,“ dodala sklenička s logem „Degustace slámových vín, Šardice“. Měla lehce vylomený okraj, ale hovořila pevným hlasem. „My nejsme náhodná sbírka, jsme… jak to říct… archiv tvých požitků.“

„Archiv prachu,“ poznamenal jsem. „Vás se nikdo nedotkl deset let. Na dně máš pavouka.“

„To je umělecká patina,“ ohradila se Šardice. „A ty sis stejně slíbil, že jednou z nás uděláš výstavku. Skleněný regiment radosti, říkal jsi. Přesně tak jsi to nazval!“

„Jo,“ přitakal džbáneček. „Kupoval jsi mi i poličku! Sice jsi ji nikdy nepověsil, ale snaha tam byla.“

„A já jsem ti vypadla z ruky a nerozbila se. To bylo znamení.“ připomínala malá sklenka s obrázkem jelena.

„Nerozbila ses, protože jsi mi spadla na nohu. Slezl mi pak nehet na palci,“ doplnil jsem. „A znamením bylo spíš, že jsem tě získal jako odměnu za to, že jsem vypil osm panáků likéru s jelenem. V tom stavu by mi vypadlo z ruky i jízdní kolo a nejen sklenka.“

Rozhlédl jsem se po nich. Tolik skel a tolik hlasů. Jeden okraj měl zlatou obroučku, jiný byl napůl slepený. Každý jiný a přitom všichni stejní – nepostradatelní ve chvíli vzniku, zcela zapomenutí v praxi.

„Takhle to dál nejde,“ řekl jsem rázně. „Hrajete to na mně přes svědomí a snažíte se zpochybnit nevyhnutelné. Já si vás nemůžu nechat.“

Odpovědělo mi jen zaražené ticho.

„Ale já vás přece neroztluču na střepy,“ vysvětloval jsem. „Postavím vás na polici v apartmá nějakého penzionu, pro lidi, kteří vás upotřebí…. Co?“

„Tak to by asi šlo,“ odpověděla s nadějí a za všechny italka Barolo.

Uff. Netěším se, až začnu dělat pořádek v knihách.