V rámci názvu této rubriky rozhodla jsem se tuhle trochu "přiživit" svůj rádoby zdravý životní styl. Opovrhla jsem tudíž dopravními prostředky a vydala se z centra Prahy k nám domů pěšky.

Jaksi jsem už ovšem nevzala v úvahu svůj současný věk, který si někdy zapomenu připustit (dost často) a to, že nejsem zrovna pravidelný "pilný chodec". Taky se jinak pochoduje v přírodě a jinak ve městě. Vyrazila jsem zprudka a zvesela, jak se hezky projdu.

Zpočátku mi to pochodování celkem šlo. Po chvíli jsem ovšem zaznamenala, že má pověstně naditá kabela nějak těžkne čím dál víc a doslova mne svou tíhou táhne k zemi. Vypadalo to, že v ní táhnu hromadu šutrů.

Pošilhávala jsem po tramvaji, ale nebyla jsem si vážně jistá, jestli bych vylezla do schůdků jako normální občan nebo spíš po čtyřech jako pes.

V duchu jsem si nadávala, kterej čert mi napískal, abych se šla projít... na chatě by procházka byla určitě příjemnější, ale po dlažebních kostkách - to se pohybuje celkem jinak.

Začala jsem mít nutkavý pocit, jestli do tmy vůbec dorazím domů a v jakém stavu. Šutry v kabele totiž těžkly čím dál víc, šla jsem málem v předklonu.

Vzpomněla jsem si na bezvadný film s Karlem Heřmánkem o dálkovém pochodu a  v jakém on tam skončil stavu. Taky jsem měla chuť vypláznout únavou jazyk do kamery, kdyby tam nějaká byla.

No, nakonec jsem dorazila, ale s notně pošramoceným sebevědomím, jak už to není, co bejvávalo.

Hlavní bylo, jak jsem se utěšovala, že jsem vůbec dorazila a nepadla někde cestou.

A v létě si rozhodně natrénuju pochody v přírodě, než se zas vydám pěšky po Praze, to jsem si tedy naslibovala...