Mnozí se pak šťourali v detailech, dávali mi různou vinu, aniž by chápali, že ty nejhorší věci jsem si jednoduše nechala pro sebe. Jsem člověk dost uzavřený a opravdu necítím potřebu prát všechno špinavé prádlo na veřejnosti.

Ta knížka vznikla taky z důvodu, že jsem se potřebovala ze všech těch hrůz vypsat. Vylíčila jsem v ní totiž svůj desetiletý vztah s úspěšným člověkem, který ale dlouhé roky bojoval se závislostí na hazardu. Nakonec se to celé smutně uzavřelo jeho tragickou smrtí. Přijala jsem ji jako sebevraždu, přesto mám v sobě určitou pochybnost, k níž mě inspiroval pozdější policejní protokol. Ale s tím jsem se téměř nikomu nesvěřila. Nehodlám se donekonečna babrat v tom, co se ve skutečnosti přihodilo a kdo za to asi může. Vzala jsem to tak, že se život inteligentního a nadaného člověka uzavřel a nelze na něm už nic změnit. Tenhle motiv nakonec dobře znám, protože si ho uvědomuji u každé své knížky o osobnostech minulosti.

Naše společnost bohužel vůbec není připravená na to, že se podobné věci mohou přihodit. Lidé neumí s pozůstalými komunikovat, neumí je podpořit. Proto ty první týdny po jeho odchodu byly nepopsatelně strašné. Zůstala jsem na světě úplně sama a do toho mi chodily neuvěřitelně ošklivé vzkazy od různých individuí. Věřím tomu, že minimálně polovina by mi to nedokázala říct osobně. Holt email nebo zpráva na sociální síti snese všechno.

Začala jsem proto chodit na terapie. To mě zachránilo, neboť tam mi nikdo nedával nevyžádané rady a nesoudil mně. Dodnes mohu vděčně děkovat panu Peškovi z Luctus.cz. Zachoval se ke mně natolik slušně, že mi terapeuticky pomáhal za poloviční taxu. Přišla jsem tou událostí totiž o bydlení, na krku jsem měla dluh zesnulého a do toho jsem se chystala na poměrně závažnou operaci. Zkrátka, ta situace byla po všech stránkách příšerná. Přesto jsem zachytila, že mi někteří jedinci závidí. Dokonce mi jedna jistě velmi hodná paní vyčetla – Snažíte se ze smrti svého přítele vytřískat majlant. Já jsem tu knihu nakladateli poskytla, ale zadarmo. Přitom bych ty peníze tenkrát docela dost potřebovala.

Šest týdnů po přítelově smrti za mnou přijel režisér Pjeer van Eck, přivezl mi pomeranče, zapnul kameru a vyzval mě, abych mluvila. A já to všechno, co jsem držela v sobě, začala vyprávět. Ve filmu jsou díky tomu zachované i písemné dokumenty, jež jsem už dávno spálila, milovaný domov se zahradou, což jsem taky ztratila.

Pjeer ten natočený rozhovor a spoustu žánrových obrázků skladoval sedm let v počítači, až se rozhodl, že k tomu ještě něco dotočíme, sestříhá to a udělá dokument. Ani pro jednoho z nás nebylo snadné se k tomu vracet. Ale nakonec se to povedlo, tudíž výsledek můžete shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=nTo5ACz3v-Y. 

Ve své knize jsem napsala: „Gamblerství je smrtelná nemoc.“ Snad jsme udělali něco pro to, aby těch obětí bylo o špetku méně.