Představili jsme si s mým mužem, odkud se k nám malé, ale svým významem tak obrovské světlo dostalo, a i naše nálada se vánočně naladila.

Vzápětí jsem i vzpomněla na svoje rodiče, kteří už teď sami žili a bydleli nedaleko od nás, a řekla jsem si, že i jejich obydlí musí toto světýlko zdobit, aby i oni se cítili slavnostně jako my dva s manželem.

Stejně jsme byli domluveni, že jim připravím a dovezu štědrovečerní večeři. Trvali totiž na tom, tento den chtějí trávit sami ve svém domově, a ani za nic se nedali přemluvit, aby večer byli u někoho z nás čtyř dětí.

Když jsem se ráno 24. prosince podívala po probuzení z okna, rozbolely mě oči z bílé nadílky sněhu, kterou nás nebe poctilo. Sníh padala padal a k poledni už ho bylo všude požehnaně.

To bylo sice krásné, sníh k Vánocům neodmyslitelně patří, ale jak se teď dostanu se čtyřmi taškami narvanými dárky, jídlem, cukrovím a ještě bandaskou s betlémským světlem k našim? Přes hromady sněhu, které jsme nestačili odhrabat, bylo naše auto nepoužitelné, nezbývalo, než nabalit tašky na jízdní kolo a jít pěšky.

K našim jsem to opravdu neměla daleko, za normálního počasí bych cestu zvládla za pět minut. Teď jsem však byla nucen jít pěšky a když jsem vyrazila z domu, začalo, jako naschvál neuvěřitelně foukat a ze severu se sypal pichlavý, mokrý sníh. Uchopila jsem kolo do zkřehlou rukou uprostřed řídítek, do druhé vzala bandasku se svíčkou a postupujíc vpřed jala jsem se čelit bílým přívalům.

Balancovala jsem na mokré vozovce, kolo mi neustále podjíždělo vlevo, vpravo, ke všemu mi začaly slzet oči a nepříjemně téct z nosu.

Utřít jsem se neměla jak, proto jsem před každým pocestným a proti mně jedoucímu autu odvracela tvář.

Konečně jsem, zmáčená, slzící, s nudlí u nosu a křečemi v rukách i nohách, doštrachala k našim.

Smaženou rybu, bramborový salát, vánoční omáčku, cukroví, ale hlavně hořící svíčku jsem šťastná, že jsem vše dovezla v pořádku, vyložila na kuchyňský stůl a rodičům vzlykavě líčila moji vánoční Kalvarii.

„Tak si nam to všecko fajně přinesla,“ promluvil táta, který neodolal a už si z mísy nabíral bramborový salát, a se slovy „ale včil tu svičku zhasnu a zapalim ju až večer, až tu ešče baj něvyhorem“ a fouknul do plamene.

Mnou tak opatrovaná svíčka zhasla a my s maminkou jsme zůstaly stát jako Lotova žena a obě jsme šokem oněměly.

Dnes už na tuto anabázi s Betlémským světlem vzpomínám s úsměvem, zvlášť, když to byly poslední Vánoce, kdy byl náš táta mezi námi.