Způsobil to vlastně dědeček. Jako účastník 1. světové války na východní frontě bojoval a padl do zajetí. Pak jako Československý legionář oklikou kolem Číny, Indie a přes Terst se nakonec po dvou létech vrátil domů. To už jako zapřisáhlý nepřítel všech církví a jejich institucí. Že o Bohu se sice nepochybuje, ale že ten se vyžívá v hrůzách války a všechny církve tomu ještě přisluhují, to ho vedlo k vystoupení z řad věřících.

Za mé školní docházky bylo ještě náboženství. Ale už byla možnost rodičů osvobodit své děti od něj. Byli jsme celkem tři v moji třídě. Ještě tam nechodili syn od ředitele školy a syn jednoho přistěhovalce, kerý zdědil pozemek a stavěl tam rodinný domek. Tenkrát se stalo, že ti dva nebyli ve škole a já jediný ze třídy mohl už odejít. Jenže, čekala mě dlouhá cesta z budovy Obecné školy až do do Měšťanky, kde byla jídelna a školní družina. Ta cesta byla prakticky přes celou obec a její délka nabízela celou řadu možných aktivit, dospělými nekontrolovatelných. A zrovna jsme měli v plánu nějakou kolektivní lumpárnu.

Našlo se řešení, že zůstanu s nimi na to Náboženství. Sice jsem neuměle musel předstíral modlitby, ale jako jediný jsem se mezi spolužáky docela ztratil. A také vyslechl dosud mi neznámé a tudíž zajímavé příběhy z církevní věrouky.

Po nějaké době se situace opakovala. Jenže přišel jiný farář. Hrůzostrašného vzezření, respekt budící již od pohledu. Hromovým hlasem se pokusil zjednat pořádek, což nenastalo okamžitě, a tak rákoskou ztrestal ty nejblíže na dosah. Pak začal zkoušet a rákoskou odměňovat, až došel ke mně. Krve by se ve mně nedořezal. Nepřátelským pohledem vypoulil oči a hrůzostrašným hlasem na mě promluvil. Vztyk z lavice urychlil neurvalým zatažením za moje ucho. Nepoznal, že tam nepatřím a já zase od strachu ani dobře nevnímal, co chce. Větší starost jsem měl, aby moje svěrače neselhaly, neboť nebylo k tomu daleko.

Svěrače držely a já blekotal, co dosud pochytil a přišlo mi na jazyk. Naštěstí to bylo blízké tomu vyslechnutému při první návštěvě a postupně jsem se rozpovídal. I farář nějak vyměknul. Už se nemračil, jeho tvář nabrala vlídný výraz, pak dokonce spokojený úsměv.

Už mi docházela fantazie, když mě přerušil a následovalo, co se stát nemělo. Před celou třídou mě začal chválit, velebit a udávat jako zářný příklad jim, ničemným, líným a hříšným lenochům a nešetřil pekelnými hrozbami na ně čekající. Chválil mě a já pozoroval tváře spolužáků jasně dávajících na vědomí, že už jejich kamarád nejsem. Jen co zazvoní, že mi to dají patřičně k zapamatování.

A tak se stalo, že cestu do družiny jsem absolvoval sám a značně zrychleným přesunem. A ještě dalších několik dnů musel být ve střehu a vyhýbat se skupinám. S jednotlivci bych si díky fyzické zdatnosti poradil a oni to věděli. Postupně jsem si však získával jejich loajalitu. Netrvalo to dlouho. Inspirace a odhodlání k provádění všelikých lumpáren, to nás všechny stmelilo do jednotného kolektivu. Až teprve vyspělost a krása spolužaček přispěla k rozkladu naši mužské party. Jak se dalo očekávat, také se tak stalo.