Současnost k nám není příliš laskavá, spíše naopak. Ze všech stran na nás doléhají zprávy o coronaviru a jeho působení. Počty nemocných a mrtvých jsou nekonečné.  Proto jsem se rozhodla prolomit tyto nemilé zprávy a napsat trochu milejší článek. 

Již řadu let žiji sama, a protože mám ráda kočičky, tak s jednou žiji. Jak jsem ji dostala, už jsem popsala ve svém minulém článku.  Trochu k osvěžení paměti - je to krásná kočka s průkazem původu a její celý titul  je Ragdol  Madison Paige Blue Vision, cz, modrá bikolor s kresbou.  Jak vidíte, je to vznešená kočka a podle toho se také chová. Jakmile se zabydlela, laskavě mě přijala jako svou služebnou.  Dbám na její krásný kožíšek, aby byla krásně načesaná, a samozřejmě se starám o její jídelníček. To ale není vůbec jednoduché, madam baští jen dobré granulky, občas nějakou kapsičku, ale je asi vegetariánka, o žádné maso nestojí. Dostala jsem ji už dospělou od rodiny, která ji dostala jako nevhodný dárek, a tak ji odbývala jen granulemi. Kočky ale mají paměť jak sloni, nenaučila se baštit nic jiného.  S mazlením to také nebylo zpočátku valné, dost dlouho jí trvalo, než mi začala plně důvěřovat, neuměla to. Zato teď se mazlí tak, že si pro mě přijde a mňouká na mne, abych ji hladila. Dobře si rozumíme, stejně jako bychom spolu mluvily. Ona očima, pohyby a mňoukáním, já jí odpovídám slovy, kterým rozumí. Ráda se mnou "pracuje", motá se kolem mne a je zvědavá, co dělám. Právě dnes jsem se rozložila s šicím strojem. To ji zaujalo, a jakmile jsem vstala ze židle od šití, okamžitě mi ji zabrala a uvelebila se na ní. Tak jsem to zdokumentovala.  Myslím, že jsme jedna s druhou docela spokojené a žije se nám dobře.