Náhubek (rouška) najednou nikomu nevadí. Kryje obličej před štiplavým chladem a snad jen překáží úsměvům, které nám naskočí, když vbíháme v metru do zateplené jízdní soupravy. Teplíčko je blažené.

I já se přistihla u onoho nevědomého úsměvu, ovšem záhy, když jsem si našla místečko k sezení, měnil poněkud tvar. Měnil se úměrně s mými pocity při pohledu na drobnou stařenku, lišící se od ostatních tím, že neseděla spořádaně v sedadle, nýbrž byla zabarikádovaná kopicí po vrch naplněných požvýkaných igelitek, jednu prázdnou měla zmuchlanou pod hlavou a pospávala. Měla téměř bosé nohy. Zaděkovala jsem náhubku, že má mimika zůstane neveřejnou, tvářila jsem se určitě nevěřícně a nepěkně. Chtělo se mi vykřiknout bolestné „aaauuu!“.

Zcela zaražená jsem koukala na bosá chodidla v jednoduchých pantoflích zdobených zlatými proužky. Čím déle jsem zírala, tím více mi bylo jasné, že ta chodidla jiné boty velmi dlouho nenosila – zčernalá rohovatá popraskaná kůže byla dosti výmluvná. Nehty přerostlé by možná jen podolog ocenil ve smyslu objevného exempláře. Prudké tiky v noze vyvracely, že by šlo o vyznavačku bosé chůze. Ta chodidla byla reklamou na bolest.

Když souprava brzdila u stanice, stařenka se probrala. Zvedla bělostnou hlavu z igelitového pseudopolštáře, přivřenýma očima zkontrolovala smečku svých tašek a odhodlaně zachumlala poměrně milou tvář do igelitového peří. Bosé nohy v pantoflích vystřelovaly v nervových ticích do prostoru, který odér okolo stařenky vymezil. Seděla jsem opodál, bezpečně, zápach se linul směrem v průvanu ode mne. Ta baběnka byla oblečena čistě, v prošívaném kabátě, sic v jiné větší velikosti, její vatové kalhoty také nebyly umouněné. Světlou šálu okolo krku hyzdilo pouze pár drobků. V tom oděvu působila křehce, myslím, že za mlada musela být krásnou makovou panenkou. Co se muselo přihodit, aby dospávala po krutosti noční černi bosá v MHD? Alkohol? Drogy? Dluhy? Vyhoření?

Za jejím osudem může být nesčetně příběhů. Kdo ví? Míra jejího a cizího zavinění zůstane pro nás pozorovatele velkou neznámou. Přesto - otázky se nabízejí: Je možné stařence pomoci, chtěla by vůbec pomoci, anebo radikálně odmítá pomoc a volí dobrovolně tento způsob života?

Vystupuji. Opouštím podzemní teplíčko a myslím na stařenku. Ať je to jak chce, jde o ženu, a tu „…neuhoď ani květinou!“, jak se říkává. Tedy Osude!, Živote!, Podzime! Buď na ni vlídný a občas z nějakého důvodu vykresli mezi její hluboké vrásky blažený úsměv.