Psal se rok 1948, bylo mi 10 roků a měl jsem po těle četné "boláky" a podezření na čený kašel. Pan doktor dopororučil rodičům, že by to chtělo na čas změnit povětří, a tak mě otec odvezl o pázdninách naší Aerovkou do Přerova vzdáleného přes 200 kilometrů, kde se narodil a žila tam jeho sestra. Nechtělo se mi odjet od kamarádů, ale neprotestoval jsem a těšil se na bratrance Karla, který byl starší o 4 roky.

Hodná teta se mě po příjezdu zeptala, které jídlo mi chutná nejvíc, řekl jsem, že rajská omáčka, a tak ji hned uvařila. Dostal jsem plný talíř, ale nebyla na sladko, jak ji dělala maminka, a nechutnala mi vůbec.Nechtěl jsem tetu urazit a přesto, že jsem se až potil, vše jsem dojedl, ale přídavek jsem honem odmítl. Byla sobota a tetina nás poslala na plovárnu se umýt. Bratránka jsem varoval, že mám boláky, ale on namydlil žínku mýdlem na praní a celé tělo mi doslova odrbal a já ani nestačil protestovat. Kupodivu drsná desinfekce zapůsobila zázračně, boláky zmizely a ani jsem už nekašlal.

Přerov byl pro kluka ze vsi velkoměstem, a tak jsem si ho s kamarády Karla užíval. Ať to byla návštěva muzea, cyklistických a motocyklových závodů a o Dni železničářů jsem na sportovním odpoledni viděl běžet Emila Zátopka a fotbalistu Bicana, který málem přerazil míčem břevno brány. Jako malý jsem se topil a měl hrůzu z hloubky. Karel mi nafoukl plavací kolo a že poplavem po Bečvě vybagrované na hloubku 3 metry. Bratránek plaval za mnou, já najednou zjistil, že kolo je prázdné, a začal zmatkovat, Karel se smál a volal, že mi ho vypustil už dávno, a já se rázem naučil plavat.

Radovánky mi pokazilo,.když na týden přijel bratr otce, kněz páter Jan. Ten nás stále napomínal, a když jsme mu chodili kupovat Vincentku, přepisovali jsme účtenku, aby nám zbylo na zmrzlinu  Babička, která i ze mě chtěla mít kněze, se prořekla, že jsem ministrant, a tím mi nastala nemilá povinnost. Strýc mě vzbudil v 5 ráno a šli jsme sloužit mši. Po mši šel strýc na snídani k jeptiškám do kláštera, Na mě pozapomněli, já seděl na chodbě hladový a už tenkrát mi bylo líto hezkých holek novicek, že z nich budou řádové sestry. Po cestě mě strýc napomínal, že jsem cinkl džbánkem o pohár a jestli jsem to neudělal naschvál. Karel se mi smál, protože by musel ministrovat on, a oba jsme rádi vyprovodili strýce na nádraží, když se vracel do Prahy. Na posledních 14 dnů jel Karel k nám a já mu naopak ukázal, jak se žije na vsi. I další prázdniny jsem strávil v Přerově a dodnes s Karlem v telefonu na společné prázdniny rádi vzpomínáme, a to je bratranci už 87 a mně 83.