Dávno, dávno tomu... Tak takhle by možná začala paní Božena Němcová, já ale začnu jinak.

Je to už více než čtyřicet let - byla jsem v Praze taxikářkou. Nikdo mě nikdy nepřepadl ani neznásilnil a také jsem nezbohatla. Ale mám spoustu zajímavých zážitků a vzpomínek a také papírků a lístečků, kde jsem si psávala příběhy, které se mi přihodily nebo jsem je vyslechla od svých zákazníků. Bylo to vlastně docela pěkných deset let. Zkusím vám některé vyprávět.

Jednou večer, už se stmívalo, mě nastoupil do vozu mladý muž a jako cíl cesty určil jednu restauraci v Braníku. A hned si auto zajišťoval, jestli bych na něho chvilku počkala, že bude hned pokračovat dál, jde jen zaplatit vedoucímu dluh. Slíbila jsem a po dojetí na místo, čekala. Vrátil se dost rychle a polekaně žádal, jestli bych vedoucího neodvezla do nemocnice, že je nějaký špatný. Za chvíli ho přivedl a posadil na přední sedadlo, sám si sedl dozadu.

Pan vedoucí velmi slabým hlasem, s dlouhýmí přestávkami na nadechnutí, mě žádal, ať zajedu za roh, kde bydlí a že Pepa dojde pro manželku. Za chvíli přišla vyděšená paní a hned "proboha Karle, co je s tebou?" A pan vedoucí zase tím slabým hlasem, ať jde do lokálu, že tam má plno, ať to tam zinkasuje, Pepa že jí pomůže. Do toho jsem se vložila já, že v tomhle stavu nemůže jet sám, ať raději zavolají sanitku. Pan vedoucí na to, že se nemusím bát,v  nemocnici ho dobře znají, jen mu píchnou injekci a bude dobře. Jeho paní, plačíc, mě vysvětlovala, do které nemocnice, do kterého pavilonu a kterého lékaře mám zavolat. No, nakonec jsem tedy jela. Nejdříve se mi zdálo, že začal tišeji dýchat, potom mě vyděsilo, že snad přestal dýchat úplně a bála jsem se na něho pohlédnout. V duchu jsem začala drmolit - ať mi tu neumře, Bože ať neumře. Jenomže náhle se vedle mě úplně jasným hlasem ozvalo "Tak co, paninko, kam si to dáme, jsem v pohodě, už mám té putyky plné zuby a když mi Pepa řekl, jaká štramanda na něj čeká, napadlo mě, že bychom si spolu mohli trochu užít."

O svém překvapení mluvit nebudu, ale ulevilo se mi a do té nemocnice jsme samozřejmě nedojeli. A nemohu si odpustit dodatek. Za chvíli jsem stála zase před onou restaurací v Braníku a několikrát prudce stiskla tlačítko klaksonu. Vyběhla manželka pana vedoucího a když viděla svého muže zdravého a s úsměvem na rtech, rozmáchla se... a pan vedoucí inkasoval takovou facku, jakou jsem od ženy ještě nikdy v životě neviděla. Ani jsem nemusela nic vysvětlovat, paní zřejmě věděla.

Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.