Už není mezi živými, ale je stále živý. Možná nikoliv náhodou měl božské jméno, nicméně právě tohle německé slovo pro Nejvyššího bylo i lákadlem pro ironické Karel Gott mit uns.

S jeho odchodem jakoby mnohým fanouškům odešlo jejich mládí. Už za života byl legendou, nyní bude národní legendou. Cenil jsem si ho pro jeho nespornou pěveckou profesionalitu, v rozpacích budu stále nad jeho nespornou dovedností vytvořit i z kýčovitě banální písničky hit. A největší rozpaky mám kdykoliv si položím otázku, zda doba, ve které žiji a ve které žil i Karel Gott, má nějakou "charakterní páteř". Charta a Anticharta. Známé události, kolem nichž se chodí jako kolem horké kaše, když se zmíní Mistrovo jméno. Nyní bude jeho pohřeb ve znamení státního smutku. V pořádku, svým společenským významem to byla státnická osobnost. Naposledy byl státní smutek držen při loučení s prezidentem Václavem Havlem. Jeden byl ve vězení, druhý na koncertním pódiu. Věřím, že oba si už všechno vyříkali. Ostatně, oba se nakonec velmi ctili. Ale ta páteř tomu všemu chybí.

Mám na Karla Gotta jen ty nejlepší vzpomínky, ať jako mladičký obdivovatel v letech šedesátých, nebo později jako hudební novinář po roce 1989, který recenzoval některé jeho desky a koncerty a několikrát se s ním osobně setkal. Jeho hlas těšil, jeho pěvecký projev těšil, jeho písničky těšily. Rozdával radost a dělal to s radostí. A uměl to dokonale. Plytkost a banalita některých jeho písní jsou produktem doby. Jsou produktem i toho, co jsme i my všichni. Ale ať si to přiznáme nebo ne, Karel Gott vytvořil v dějinách naší popkultury epochu, kterou nelze ignorovat. Časem z ní opadají šupiny mělkosti a lacinosti, a zůstane opravdové zlato. Objeví se vážně míněné revivaly i sarkastické napodobeniny. Době, ve které Karel Gott zpíval, se možná bude říkat „slavíkovská“. A až za sto let nebude v Čechách jediný pamětník, který by mohl říct, že byl na Mistrově koncertu, přesto budou lidé říkat, že je Gott s nimi.