Každoroční preventivní prohlídku u odborného lékaře jsem letos prožila se smíšenými pocity. Uspokojená negativním nálezem, ale rozladěná tříhodinovou dobou strávenou v čekárně, následně v ordinaci, a  to jsem přišla půl hodiny před stanoveným časem. Ještě mám před očima pozvednuté obočí sestřičky v recepci, když v receptu doplňovala moje osobní údaje, a nevraživé pohledy čekajících pacientek. Byla jsem svědkem skutečnosti, kdy povinnost předepisovat recepty pouze elektronicky změnila vyhlášeného specialistu v nervózního „úředníka“ snažícího se zvládnout zjevně uživatelsky nepřátelský formulář v počítači. 

*

Po vyšetření sedím v ordinaci naproti lékaři, ke kterému chodím již mnoho let a oba jsme za tu dobu viditelně zestárli.  V psacím stroji je založen list s pečlivě vyťukanými výsledky vyšetření, na stole otevřená moje složka. Zatímco pan doktor tiše domlouvá počítači, prohlížím si letáky na jeho pracovním stoje, stěny ordinace, na nichž jsou zajímavá doporučení,  pokyny a fotografie. Vše při starém. Čas se vleče. Pan doktor proklepává klávesnici a na moji hloupou otázku, zda je počítač zamrzlý, něco zavrčí, tak raději zmlknu a  proplétám si prsty na rukou volně složených v klíně. Po chvíli registruji okamžik vzrušení na doktorově straně. Konečně otevírá soubor a začíná přepisovat údaje z karty. Vidím, že mé příjmení zadává s jedním „l.“ Nesměle ho upozorním na chybu a jsem obdarována druhým „el.“ Hodiny na stěně tikají čím dál tím hlasitěji, ruce mě brní od křečovitého sevření a v duchu začínám litovat, že jsem tak bezohledná a požaduji recept. Z úvah mě vytrhne otázka, zda jsem byla ve vězení. “Nebyla,“ odpovím. "Zde je dotaz na adresu vězení," vysvětlí lékař a pokračuje ve vyplňování třístránkového formuláře. Konečně zaševelí tiskárna a vypadne lístek. Následuje „generální“ pauza, kterou lékař ukončí slovy: „Jak to, že je zde napsaný jen jeden lék?“ Dívá se na mě vyčítavě  a určitě začíná litovat, že mi vůbec nějaké léky chce předepsat. Opakované pokusy napravit chybu v počítači končí oznámením, že ho „TO“ tam nechce znovu pustit. Rezignuje a vypíše recept ručně. Opouštím ordinaci s pocitem provinění i pochopení.

Lékaři patří můj obdiv a věřím, že již brzy bude moci věnovat většinu svého vzácného času pacientům a ne boji s elektronickou evidencí, pokud si někde někdo nevymyslí zase další povinnost! Domu přicházím s pocitem, že se lékař a pacient vzdalují čím dál tím víc.