Svítá. Ranní slunce svítí do pokoje, přivírá oči, v uších zní štěbetání, tóny se střídají, stupnice málem nestačí. Paprsky jemně šimrají, víčka se zachvěla. Jó tenkrát. Nejhezčí je těšit se! Melodie střídá šplouchání vody, šumění fontány a šepot vánku. Cítí zrychlený tep, úleva přichází na vrcholu.
Vzdálený hlas se ptá: „je ti dobře?“ 
„Ano“, slyší vlastní odpověď. „Nádhera.“

Světlo bodá do očí, ještě ne, lenošení je tak krásné. Za pevně zavřenými víčky se střídají obrazy krajiny, kaleidoskop barev zklidňuje srdce, hvězdy na obloze soupeří se světly na nároží. Náhlý skok do reality. Zvonek, otázka.
„Uvidíme se brzy?“ 
„Brzy, přehrada čeká.“