Po roce a půl stráveném na Úřadu práce mě konečně pozvala jedna cestovní agentura na pohovor, kde jsem se ucházela o místo Senior dispečera. Požadovali anglický jazyk, další vítán.

To zní dobře, řekla jsem si, živá a zajímavá práce. Tu zrovna marně dlouho hledám.

Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou slečen při nástupu do autobusu. Jedna slečna povídá druhé: „Pusť tu starší paní před tebe.“ (Nemyslela tím mne). „Starší mají přednost,“ dodala. Načež druhá odvětila: „Víš, že se říká, starší mají přednost, ale mládí má zelenou.“ A obě se zasmály svému povedenému vtipu.

A tak jsem si řekla, že zrovna já jsem dostala přednost. Srdnatě jsem vykročila na pohovor. Uvítala mne pohledná, mladá žena do třiceti let s vlasy pod zadek, profesionálním úsměvem a titulem DIS. Distingovaná, inteligentní slečna.

„Tak vy jste se hlásila na místo Výpravčí tour,“ spletla pozici hned v úvodu a začala popisovat, co práce Výpravčí tour znamená. Práce mi připadala zajímavá, tak jsem mlčela.

Pak jsem se měla představit v angličtině a slečna pravila: „Přijďte příští týden v ten a ten den na dvě hodiny a uvidíte, jak se vám to bude líbit.“

Ve stanovený den jsem dostala třiadvacetiletou dívku na moje zaučení, která se během dne podřekla, že o stejné místo se uchází pětačtyřicetiletá žena, ale že ji tam vedoucí nechce. Následoval druhý zkušební den, po dvou hodinách mi slečna DIS oznámila, ať se vrátím k ní do kanceláře.

„Berete to?"

„Ano," kývám s radostí hlavou.

„Tak mi dejte občanku a zdravotní průkaz, do týdne s vámi sepíši pracovní smlouvu a nastoupíte příští týden."

Celá šťastná se vracím domů.

Začátkem následujícího týdne otvírám svůj mail, abych nic nepropásla, kdyby po mě cestovní agentura snad něco potřebovala. Jeden mail došel, čtu ho a nevěřím svým očím: Dali jsme přednost vhodnějšímu uchazeči…

Inu, jak hlásal Charles Bukowski: Svět patří těm, co se neposerou.

Já se z jejího nečestného chování taky neposeru. Takže svět patří i mě. Nebo ne?

Já totiž Charlesi Bukowskému, moji milí lidičky na Íčku, pevně věřím.