Zoufalé činy zoufalého člověka

Zoufalé činy zoufalého člověka
Ilustrační foto: Ingimage

Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Po pohřbu manžela jsem seděla u okna jako socha a civěla do zahrady na tvárnice, které byly připraveny k nástavbě domu. Setmělo se. Jako by se mi trochu ulevilo.

Vyhovovala mi tma, nic nevidět, ještě tak nic nevědět! Bála jsem se nového dne. Co bude?

Co by bylo. Fungovala jsem jako robot. Hromadu starých tašek z přístavku jsem vyvozila na kárce do kontejneru. Trvalo mi to týden. Nachodila jsem kilometry a nad hlavu vyzvedala x těžkých kbelíků, abych je vysypala. Noci byly sladké, spala jsem únavou jak zabitá. Těžká práce držela moji psychiku na uzdě.

Konečně jsem se odvážila navštívit Stavební odbor a poptala se na stavební povolení. "Nemůžeme vám dát povolení, pokud nebudete mít statický posudek na stávající dům."

Dobře. Vyhledala jsem geodézii, přišel statik, prohlédl dům, poplácal sedmdesát centimetrů tlusté zdi a řekl: "Tady v chodbě odkryjte základ do hloubky jeden a půl metru, tady na půdě odkryjte trám."

Nářadí jsem měla. Odstranila jsem dlaždice a krumpáčem vykopala potřebnou jámu. Než jsem našla a odhalila trám na půdě, překopala jsem x metrů podivné podlahy. Mých 56 kilo se snažilo. Donesla jsem na úřad posudek statiky domu. Uznali, že je potřeba stavět, když je právě uzavřena ulice z důvodu výměny potrubí a může tam stát jeřáb, uznali, že nechci tvárnice nechat napospas počasí, ale co naplat: "Bydlíte v ulici chráněné Památkovou péčí. Nevíme, kdy odsouhlasí váš projekt."

Šla jsem tedy k památkářům. Připadala jsem si jak ubohý prosebníček, takové nic, když jsem prosila o urychlení rozhodnutí, abych stihla vše včas. "Nemáme jenom vás, máme měsíc na správní řízení a ten váš arkýř... Hlesla jsem: "Není jediný v té ulici a paní architektka říkala..." Odbyli mne, odešla jsem se svěšenou hlavou a s hrozbou tučné pokuty, začne-li se stavět. Měla jsem dojem, že se všechno a všichni proti mně spikli.

Chodila jsem na tento odbor pravidelně a vedla s nimi spor. S paní vedoucí odboru jsme se staly nepřítelkyněmi. Stála na straně těch, kteří měli o domek zájem a chtěli ho koupit. Povolení jsem si  doslova vyštěkala. Odborník v pohodlném obývákovém posedu mi s gustem vylíčil, co smím a co ne. Zachovat a ošetřit prožraný krov, jen přírodní materiály...

Firma, která stavěla, byla solidní, dělníci však lajdáci. Pokrývačskou četu jsem vyhodila a jejich nářadí za nimi, protože v pracovní době hráli karty a smrděli alkoholem. Skoro tři týdny jsem zatloukala vchod do domu překližkovou deskou, stejnou dobu jsme do patra lezli po žebříku. Stavbyvedoucí byl neschopný břídil. Prázdniny uběhly a plynaři ne a ne povolit rozvod plynu v novém poschodí. Jednání s vedoucím této instituce mne přivádělo k infarktu. Skoro dvoumetrový chlap kuňkal jak ropucha na prameni a čekala jsem, kdy konečně natáhne ruku. Urazila bych mu ji. Uběhlo září, byl říjen, začínala chladna a já jsem se musela uchýlit k stížnosti. Dobře jsem udělala.

Konečně jsme vše uklidili, přestěhovali se a všichni tři unavení strávili první vánoce v novém bytě, kam jsme si přenesli a dali zabudovat vše, co manžel ze dřeva vyrobil a co jsme měli tak rádi. Život se ubíral dál. Našla jsem si vedlejší pracovní poměr a den rozpočítaný na minuty dokonale vyplnila prací. Vyměřili nám vyšší daň za nemovitost a já ve věčném nedostatku času jsem ji šla zaplatit na Finanční úřad.

Dorazila jsem tam několik minut po půl čtvrté. Okénko bylo stažené a úřednice - pokladní měla vyrovnané bankovky do sloupků a něco psala. Nevšímala si mě. Počkala jsem chvíli a pak zaťukala na okno. Úřednice nadzvedla okénko a houkla. "Je zavřeno". Podívala jsem se na úřední hodiny a optala se: "Jak to? Vždyť je  tu napsáno do šestnácti hodin." "Už mám spočítanou kasu, přijďte si zítra!" Nepřijdu, jsem tu dnes," položila jsem na parapet peníze se složenkou. Dohadovaly jsme se a já nemohla pochopit, proč to nemohu zaplatit. Její argument jsem nebrala. Představila jsem si, kolik času já musím věnovat své práci a nehledět na hodiny. "Zítra přijdu zase takhle, nemám jindy čas." "Pošlete to poštou!" "Nepošlu, jde mi o čas a o každou korunu. Chci mluvit s ředitelem!" Úřednice telefonovala, pak nadzvedla okénko a vystrčila na parapet telefon. Představila jsem se a řekla problém. I on mě poslal na poštu. Cloumala se mnou bezmocnost. Bouchly ve mně saze. "No bodejť by to tu fungovalo, když je tu neschopný ředitel..." a třískla jsem sluchátkem do vidlice, až se rozlomilo na dvě půlky. Odešla jsem pomalu, se vztyčenou hlavou a jen jsem zaslechla u vrátnice něco o policii. Šla jsem domů klidná, odhodlaná Finanční úřad zlikvidovat.

Nikdo mne nestíhal a pět let za mne domovní daň platily kolegyně. Už tam zase dávno chodím, radím se o výpočtu daní z pracovní činnosti, telefonují mi, abych si nezapomněla vyzvednout přeplatek na dani. Jsou tam úplně jiní lidé. Nebo jsem jiná já?

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
32 komentářů
Eva Krausová
Silná, odhodlaná žena jsi. Smekám pomyslný klobouk.
Hana Rypáčková
Proto jsi tak vážená, uznávaná, jsi ta nějlepší.... Máme tě rádi proto, jaká jsi...
Soňa Prachfeldová
Ženy jsou Lvice, když jde o děti a rodinu. Lidmilko jsi silná pořád i když štíhlá jak proutek vrbový ♥♥♥
Helenka Vambleki
Lidmi, jsi žena činu!!!! Já měla jsem tu čest v tvém domečku vidět výsledek tvého snažení a ani po letech ti ty nepříjemnosti a dřinu nepřeju, mě bolí ruce, jen to čtu!
Zdenka Jírová
Úžasný příběh, ale žena dokáže víc než člověk, jsem kdesi četla. S úřady jsem něco podobného zažila před časem, když mi umřel tatínek a maminka se musela vystěhovat. To bylo ještě před rokem 89. Chodila jsem vytrvale na domovní správu, aby byt, který si musela maminka sama najít, dali do obyvatelného stavu. byla jsem urputná, dosáhla jsem nakonec svého a maminku úspěšně přestěhovala. Na domovní správě mě ale vůbec neměli rádi. Já je také ne.
Jan Zelenka
Když člověk musí, dokáže neuvěřitelné věci. Pěkný příběh!
Jitka Hašková
Lidmilo jsi obdivuhodná, už jsem ti to napsala k předchozímu článku z archivu. Na setkání s tebou jsem slyšela tvoje vyprávění, jak jsi sama přestavovala dům. Tvoje vyprávění bylo čajíčkem ve srovnání se skutečností, kterou jsi popsala v tomto článku. Smekám před tebou znovu.
František Matoušek
Skvěle napsané, protože to bylo ze života. Tak fungují úřady !!!
Jana Jurečková
Krásně napsáno a pravdivě. Člověk se nesmí vzdát bez boje. Za vším je spoustu práce. Vzpomínám si, jak jsme doma dělali novou elektriku. Začít se mohlo, až se uhradil poplatek Kč 8000,-. Pak elektrikář vyboural ze zdí staré dráty. Natáhl nové a my 14 dní uklízeli a odváželi nepořádek. Nic v životě není zadarmo. Co se týče úředníků - všechno je v lidech.....
Eva Mužíková
Opět jsem si po letech ráda článek přečetla.
Marie Ženatová
Zoufalý člověk dělá skutečně zoufalé činy a vlastně neví jak to dopadne ? Také to znám z vlastní zkušenosti a proto moc blahopřeji k zaslouženému úspěchu*
Marie Seitlová
Lidmilko, znovu jsem si přečetla tvé problémy se stavbou a znovu si vzpomněla na své. Stavba, 2 malé děti, práce a manžel zemřel. Co dál... vše jsem zvládla, stále v domě bydlím a syny vychovala.
Marie Faldynová
Máte můj obdiv. Je smutné, když pořád ještě někde vynakládají snahu na to, aby to nešlo...
Jiří Dostal
:-) Dokonalá záliba... :-)
Anna Potůčková
Článek z archívu a s velkou chutí jsem si jej přečetla. Limi jsi velmi silná osobnost, a je dobře že jsi se nedala odbýt a dokázala jsi dokončit to, co bylo v plánu. Jsem ráda, že jsem Tě poznala osobně, jsi prostě úžasná a šířící lásku všude okolo sebe!
Granda Nekonata
Přesně popsány útrapy stavitelů. Jste vážně dobrá, že jste to dala i v době po takové ztrátě!
Marie Měchurová
LImi, jsi hodně silná žena, obdivuji Tě. Nejhorší je srážka s blbcem.
Dana Puchalská
Vida, další článek z archivu. A vyloženě podařený.
Blanka Lazarová
Člověk nemá ohýbat hřbet, když je v právu. Ale mnohdy je to těžké. Spousta lidí to vzdá a s tím oni počítají. A to mě vždycky nastartovalo, abych věc dotáhla do konce. A taky je dobré ukázat ostatním, že to jde, že se nemají nechat odradit, tak jak jsi to dokázala ty.
Zdenka Jírová
Mám podobný příběh o své mamince. Když ovdověla, potřebovala menší byt. Byt si nakonec našla sama, ale byl v zbědovaném stavu, tak jsem asi 1/2 roku téměř denně chodila střídavě do "nového" bytu se podívat, zda opravy probíhají podle domluvy, a na OPBH, kde jsem je urgovala. Poprvé mě takřka vyhodili, ale já se oklepala a bojovala jsem za maminku jako lev a nakonec jsem vyhrála, ale nerada na to vzpomínám, bylo to jak v té pohádce o slepičce a kohoutkovi.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?