Za okny tiše snížek padá,

jako by napjal plátno Lada.

Mám jeho obrázky před očima.

Bývala na nich krásná bílá zima.

V lese je ticho jako na hřbitově,

že málem slyším tlouci srdce v sobě.

Když srnka kolem přeběhne,

polekáme se obě,

ale jen jedna odběhne.

Prosinec kráčí krajinou.

Starý rok s Novým až se zase setká,

pár nitek stříbrných čas do vlasů nám vetká

a o rok budem moudřejší.

Já, ty, on, ona, ono,

my, vy, i oni

nebudem letos, jací jsme byli loni.

Však zase budem nad věcí.

Takový už je úděl člověčí.