Psal se rok 1965,  vycházela jsem devítku a byla po uši zamilovaná. On o tom neměl ani tušení, ale já věděla, že když se do seznámení nás dvou zapojí o rok starší kamarádka, která se přátelila s jeho kamarádem, tak snad se to povede. 

Půjdeš se mnou na fotbal, ten můj chytá v brance a jeho kamarád je v útoku. Tak se i stalo. Poznala bych ho mezi hráči, i kdyby jich na hřišti hrálo 50, pak se naše oči střetly ve chvíli kdy, hnal kopačák do soupeřovy branky. "Ty vole, kam to kopeš," zahřnělo mi do uší dvacetihlasné zvolání místních fandů. Jeden fanoušek, když balon minul branku, se na mě podíval a hlasitě zakřičel „slečno, to nesmíte našeho golmana takhle rozptylovat," „ale já přeci nic nedělám," špitla jsem červená až za ušima. Přesto jsem ustoupila dál od hřiště.

Zápas skončil a oba kamarádi  stáli před námi. Kamarádka jen prohodila ke svému brankaři "to je Růžena a dnes ji berem s sebou do kina." S pohledem upřeným na mě můj útočník nesměle řekl, že by rád taky šel do kina. Byla to láska na první pohled. Začaly prázdniny a my se toulali v každém jeho volném čase po lesích, každou neděli jsem ho doprovázela na fotbal, prostě nerozlučitelná dvojka.

Po prázdninách jsem nastoupila do učebního oboru, dojížděla jsem do okresního města vlakem v půl páté ráno, kde mě už držel místo můj princ, dojíždějící do zaměstnání. Schouleni v rohu, ukryti pod bundou, jsme si hodinu cesty šeptali všechny ty zamilované něžnosti a slibovali si lásku a věrnost do smrti. Pak přišel povolávací rozkaz a můj princ musel narukovat, jeho kamarád dostal „modrou“. Když jsme se loučili, tak svého kamaráda prosil, aby mě hlídal a sem tam, aby mě s mojí kamarádkou vzal do kina.

Nastal čas čekání na dopisy z vojny. Psali jsme si skoro každý den. Viděli jsme se na přísaze, oba smutní. Prosil, abych za ním jezdila, že jeho kamarád za ním jezdí, tak mě vezme s sebou, abych nejezdila sama. Tak jsme s kamarádem jezdili často, jen abych svou lásku viděla na 10 minut u brány kasáren. V mrazu a sněhu jsme s jeho kamarádem chodili dva kilometry zpět od kasáren přes pole na vlak. Moje kamarádka na mě začala žárlit a její chlapec, jak bylo zřejmé, byl zamilovaný ne do ní, ale do mě a já se v jeho blízkosti cítila moc dobře.

Návštěvy kasáren a dopisy z mé strany řídly a nakonec jsem udělala to, co se v době, kdy děvče mělo chlapce na vojně a rozešlo se s ním, pokládalo za velikou zradu. Prosil mě v dopisech, abych to nedělala, ale já byla tak mladá a nerozumná, že jsem na jeho dopisy přestala reagovat. V jeho posledním dopise stálo, že se domů už nevrátí, že si najde věrné děvče v místě, což taky udělal.

Za čtyři roky jsem se vdávala za jeho nejlepšího kamaráda. Když jsme se po 10 letech viděli, tak mě úplně ignoroval, bavil se jen s mým manželem. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že to, co jsem lehkomyslně zničila, byla opravdu ta pravá láska. Zůstal mi šuplík dopisů lásky jednoho oklamaného kluka, ke kterým se velmi často vracím. Jak ráda bych ho prosila za odpuštění. Když jsme se ještě pak po letech párkrát viděli, nechtěl se vůbec bavit, jeho pohled byl plný pohrdání.

Později jsem se dověděla, že v 50. letech náhle zemřel. Domů se jeho rodičům vrátila urna s jeho popelem. Když je pouť nebo dušičky, jen postojím tiše u jeho hrobu, zapálím svíčku a prosím za odpuštění.