Pak jsem putoval sám, samotinký do Prahy na zkoušky na kameramana. Otec prohlásil: "Jak si usteleš, tak si lehneš" a ušetřil za cestu do Prahy a zpět. Zkušební komise byla mými odbornými vědomostmi na větvi, ale "kameraman s brýlemi, soudruhu, to nejde dohromady" a doporučili mně přihlásit se na stříhače. A tak mně sklaplo. Přihlásit se na školu pro stříhače bylo už pozdě a na jedenáctiletce bylo už rovněž obsazeno do posledního místečka. A tak jsem si zpíval "Chodím po Brodwayi hladov sem a tam" smutný jak "šafářův dvoreček".

Otec krčil rameny a protože se blížil den, kdy mu vezmou živnost, nebyla naděje, že bych pracoval doma a udělal si v učení pauzu. Ujal se mně pan učitel "Čaganista", pochodil po úřadech a přinesl zprávu, že mně vezmou na zdravotnickou školu, kde nastoupí jedenatřicet děvčat a já že bych byl dvaatřicátý. No to mně podržte. Druhý návrh, stát se hornickým učněm, nosit hornickou uniformu a být na internátě "ve vatě" mně zvedl krátký střih na hlavě (takzvaného ježka) do pozoru. A tak nakonec, se slzičkou v oku jsem se šel učit do Tesly soustružníkem.

Soustružník s básničkami nešel nějak dohromady a tak jsem se jal ukázat světu, zač je toho loket. V hospodě jsem byl pečený, vařený, dal se na karban, s valašským krúžkem jsem ponocoval po celé Moravě včetně Strážnice a semtam jsem došel tak daleko, že jsem slivovicu nemohl ani cítit, nejméně čtyřiadvacet hodin.

No lámání chleba bylo obtížné, chleba byl už tvrdý a jen těžko se ukusoval bez nějakého zavlažení. Brzy jsem objevil pomyslný nápoj, který mně nalil nový optimismus do žil.