Jdu městem mým, jdu ve svých stopách, které částečně smyl čas, za každým rohem slyším svůj dětský smích, v každém parku vidím zamilovanou dvojici, na každé lavičce sedí láska, ta mladá a vášnivá, ale i ta druhá, která už jen odpočívá po svém životním maratonu. Tady jsme hrávali kuličky, tu je pořád papírnictví, kam jsme chodili nejen 1. září pro školní potřeby. Z hudební školy se linou tóny, které tak dobře znám, vlastně se toho zas tolik nezměnilo.

Podzimně se usmívám, i když sluneční paprsky zahřívají ještě letně mojí duši, já vím, že léto je nenávratně pryč, a moje mládí taky. Zlatorezaté listí v mém kaštanovém parku mi posílá svůj pozdrav, kaštánek se kutálí přímo k mým nohám, zvednu ho, vyloupnu a strčím do kapsy, prý má léčivou moc. S pokladem v kapse pak jdu kolem domu, kde jsem bývala doma, vyběhnout do 3. patra, nebyla pro mě tenkrát žádná námaha. Dnes se jen podívám do "našich" oken, a představuji si, kdo asi žije v místech, kde jsem byla tak šťastná a spokojená, kdo asi jde v mých šlépějích, v mých dětských stopách?

Otázka visí, nevyřčena ve vzduchu, však ani odpověď nečekám. I když již léta letoucí žiji někde jinde, tento kout světa zůstane v mém srdci napořád. Mé dětské "doma" se rozprostřelo v mém nitru, vzpomínka na rodiče a bratra, na školní léta, na první lásky, na to člověk nemůže jen tak zapomenout. Sedám trochu rozechvěna do auta, kterým mě můj muž odveze k nám domů, za mými vnuky, tam je teď moje místo.

Tak vítej podzime, ty přírodní, ale i ty můj osobní, právě nadešel ten správný čas.