Knihy mám ráda, co moje paměť sahá, příběhy psané i vyprávěné a především pohádky ve všech podobách. O mé lásce k pohádkám jsem zde již psala v článku Konec cesty za snem. I o splněném přání napsat pohádky podle svých představ, spojit lásku k přírodě s láskou ke knize ve vlastní pohádkové knížce. Povedlo se. Po dlouhé náročné trnité cestě vystlané trpělivostí byly Pohádky pro Adélku vydány letos v lednu s ilustracemi Ing. arch. Miloslava Heřmánka.

Pohádkové vyprávění je určeno nejen dětem, ale i dospělým, kteří mají rádi pohádky, které podporují dětskou fantazii, představivost, slovní zásobu a schopnost soustředění. Ovšem aby se knížka k dětem dostala, je třeba ji uvést do života.

Dovolte mi, abych vás pozvala na vernisáž fotografií dokumentující křest pohádek, určených pro nejmenší čtenáře. Třešnička na dortu? Zcela určitě, ale i ta se musí připravit. Především musí knihy z nakladatelství doručit a mimochodem, byl to ten nejkrásnější balík na světě. První kniha v ruce, pocit, který se nedá slovy popsat! Stanovit datum křtu, vymyslet čím knihu pokřtíme, nejlépe barevnými květy, které v přírodě nasbírají víly a pohádkové bytosti. Opatřit kmotry, sestavit doprovodný program, pozvat hosty i zajistit pohoštění.

Moderátorka slavnostního odpoledne knihovnice dětského oddělení městské knihovny v Hradci Králové popřála pohádkám šťastnou cestu ke čtenářům, vyzdvihla význam čtení a vyprávění pohádek dětem, pro jejich další citový vývoj v dětském světě, kde by neměly chybět pohádky, zcela prosté a srozumitelné aby si v paměti uchovaly lásku k přírodě, knihám a svému rodnému kraji a obci, v které žijí. Ukázku z knížky zahájila dotazem:

"…Myslíte si, že pohádkové babičky existují jen v pohádkách? Adélka takovou babičku měla: babičku, která jí každý večer vyprávěla pohádky právě o tom, co spolu prožívaly a o místech, která navštívily. Lesy a louky se v nich hemží přírodními bytostmi, které znovu učí lidi to, na co už téměř zapomněli. Učí je, jak se chovat k přírodě, k věcem i k sobě navzájem. Možná, kdybychom měli všichni v dětství takovou pohádkovou babičku, že by svět dnes vypadal úplně jinak…"

Vždyť řečeno slovy básníka Jana Skácela:
Pohádka je, co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí jak motouzek a zbytek pout, jež lze a nelze rozetnout. A třeba i čas jinak káže ten, kdo je moudrý, nerozváže provázek, jenž nás s dětstvím spíná a stará pouta neroztíná.

Vstupte, nejen na vernisáž, ale i do světa pohádek, jste srdečně zváni.