Z malého nádraží
promrzlá,
jdu zamknutá
do své kůže
a sype se sníh.
Podzim již zaplatil.
Oči se dívaly
do zlaté koruny
stromů.
A já se vracím
bílou cestou domů.
Dětství je daleko,
nezvoní tu rolničky.
Jdu černou
tmou,
tam, kde kdysi
voněl rozmarýn
a kde zůstal jen
stín.
Kde dávno již nikdo
nečeká na kousek
naděje.
Kde chvěje se
list jitrocele.
Kde všichni mí zemřelí,
s větou nevyřčenou,
s láskou vymodlenou
sní v jediný den
svůj dávný sen.